ZÁZRAK POROZUMĚNÍ

Procházely jsme společně připravovaný workshop. Já a moje kolegyně.

Nejprve to šlo celkem hladce. Postupně jsem si ale uvědomila, že ve mně narůstá napětí.

Chvílemi jsem měla dojem, že Jarka chce koncepci úplně změnit, ale říká to jen v náznacích. Každý krok, kterým jsme prošly, ukončila u techniky, kterou se nedávno naučila, jakoby se ji tam snažila silou mocí procpat. Začalo mi to být nepříjemné.

Po chvíli už to zaznělo celkem jasně. Prohlásila, že pro daný účel se nová technika hodí nejlépe a měla by tedy tvořit těžiště workshopu. Vnímala jsem narůstající tlak. Vztek si už hledal cestu mezi nás. Neměla jsem vůbec chuť měnit dohodnutou koncepci. Záměr byl poskytnout účastníkům pestrou paletu, z níž si může každý vybrat podle vlastní potřeby.

Do hlavy se draly odsuzující myšlenky. „Sotva k něčemu čuchne, cítí se jako mistr a vše ostatní by nejradši zahodila.“ Pořád mi vrtalo hlavou, co se to s ní děje. Tak se mi naštěstí povedlo přehodit výhybku a zaměřit pozornost na Jarčiny emoce.

Uvědomila jsem si, že u ní vnímám strach. To dost změnilo můj pohled na situaci. Z útočného agresora se stala bránící se oběť.

Zbývalo jen pochopit, čemu se to tak urputně brání. Nahlas jsem řekla: „Ta nová technika vypadá dost slibně. Máš s ní skvělé zkušenosti a díky tomu, že s ní teď hodně pracuješ, tak asi tušíš její skutečné možnosti.“ Odpověď byla stručná: “Jo.“ Kus napětí se v tom jejím jo rozpustilo. Tušila jsem, že se ubírám správným směrem.

Pokračovala jsem. „Naproti tomu je pro Tebe přístup, o kterém chci mluvit na konci workshopu úplně nový a zatím neznámý. Znervózňuje Tě, že mu chci věnovat určitý prostor?“ Následovalo další stručné jo. V hlase byla znát úleva a možná i trochu překvapení.

“Znejisťují tě nejasnosti kolem struktury workshopu a časové náročnosti jednotlivých částí?” „Jo.“ Další balvan se odvalil. “Potřebovala bys, abychom si ujasnily postup, rozdělily role a udělaly si představu o čase?” “Jo.” Čtvrté jo bylo poslední v řadě. Dalších nebylo zapotřebí. Napětí povolilo. Na obou stranách. Najednou bylo vše průzračné a snadné.

Tohle je jednou z největších výhod empatické reakce.

Tím, že jsem svou pozornost dokázala přesměrovat od probíraného workshopu k Jarčiným pocitům a potřebám, unikla jsem z pasti vlastních domněnek a emocí. Podařilo se mi tak s Jarkou opět navázat spojení na hlubší rovině a odvrátit blížící se konflikt. Napětí, které mezi námi před tím narůstalo, bránilo tomu, abychom společně hledaly smysluplné řešení. Spíše to začínalo hrozit zákopovou válkou, při které si obě strany hledají argumenty pro svůj názor a přestávají se navzájem slyšet. Prožily jsme na sobě kouzlo, které dokáže nenásilná komunikace.

Ten zážitek stál za to. Při vzpomínce na něj se nám oběma znovu vybaví měkkost a hloubka úlevy, kterou jsme prožily. Přesvědčte se sami o tom, co dokáže nenásilná komunikace, na večerním workshopu Tajemství skrytá v našich slovech nebo na výletním workshopu Výlet do hlubin komunikace.

Pozoruhodné bylo také to, jak celý příběh prožívala Jarka. To, co se jí honilo hlavou, si můžete přečíst v článku Pohled z druhé strany na jejím blogu Život a čurina.