Gabor Maté: „Trauma není to, co se děje, ale naše vnitřní reakce na událost.„
Nedávno jsem ve skupině žen, které si celkem běžným způsobem povídaly, prožila hlubokou bolest, jejíž kořeny sahaly někam do mého dětství. V následujících dnech jsem si postupně uvědomovala souvislosti, prožívala potlačené emoce a kotvila se do prožitku potřeb.
To, co mi pomohlo otevřít starou ránu a začít jí vědomě hojit, byly okamžiky, kdy ženy reagovaly na vyřčená slova automaticky naučenými komunikačními vzorci. V reakcích jsem zachytila snahu utěšit, upokojit, uspokojit nebo přesvědčit tu druhou, že věci nejsou takové, jak je vidí. Chybělo tam VĚDOMÍ toho, co se děje, a PROPOJENÍ mezi komunikujícími lidmi. Zpětně jsem si vybavila okamžik, kdy jedna žena řekla, že se jí nelíbí její tělo. Jiná přispěchala s reakcí: „Ale vždyť vypadáš jako bohyně.“
Z jedné úrovně vědomí je možné chápat tato slova jako výraz láskyplné péče o spokojenost bližního. Šlo vlastně o pokus nahradit její negativní soud o jejím těle soudem pozitivním.
Podíváme-li se o něco hlouběji, tak začne být zřejmé, že slova „nelíbí se mi moje tělo“ mají svou emoční odezvu v těle. Může to být stud, bezmoc, hněv, nenávist, zoufalství nebo jiné pocity. V okamžiku, kdy je soud o těle odmítán nebo zpochybňován někým jiným, jsou s ním odmítány i tyto pocity.
Soudy (negativní i pozitivní) jsou jen myšlenky. Představují hodnocení stavu, který je. Samy o sobě jsou ale iluzí. Dojem reálnosti vzniká díky pocitové odezvě myšlenky v těle. Čím více člověk na soudu lpí, považuje ho za reálný, tím silnější bývá i emoce.
Uvědomila jsem si, že takových momentů jsem za svého dětství zažila nepočítaně. Projevy mého vzteku byly nejen odmítané přesvědčováním, že věci jsou jinak, byly dokonce tvrdě potírané. Když jsem vyjadřovala strach, bylo to na mou úzkostnou maminku, která nezvládala vlastní strachy, už příliš. Obvykle se mě velmi snažila přesvědčit, že se nemám čeho bát, že injekce nebude bolet, že vrtání zubu nebolí, i když zub sám bolí už teď apod. Snažila se udusit mé emoce, aby zachovala věrnost iluzi dokonalé mámy, která má spokojené děti (rozuměj děti, které jsou POUZE SPOKOJENÉ, nemají jiné emoce). Celý život se snažila, aby její bližní byli spokojení a za jejich emoční stav se cítila odpovědná.
Traumatická bolest mi připomněla chaos, jaký se ve mně odehrával v dobách mého dětství. Byl to chaos dospělých, kteří nedokázali být přítomni tomu, co se ve mně dělo, a přijmout moje emoce. Naprosto chápu, proč to nedokázali. V tom, co teď píšu, není žádná výčitka. Je to jen popis mých uvědomění.
Příroda nás obdařila systémem pocitů a potřeb, které představují naší vnitřní navigaci. Jsou tím, co nás spolehlivě vede životem, pokud jsme schopni jim naslouchat a respektovat tyto vnitřní impulzy, aniž se je snažíme jakkoliv interpretovat.
To, co jsem jako dítě opakovaně zažívala, bylo zpochybňování a odmítání tohoto dokonalého systému, podstaty mého bytí a existování. Důsledkem byla značně narušená sebedůvěra. Nerozuměla jsem situacím, ani chování dospělých, kteří se tvářili jako by žádné emoce neměli, i když plnili prostor napětím, stresem a emočními dramaty. Potřebovala jsem tomu dát smysl, tak jsem si ukotvila přesvědčení, že je se mnou něco hodně špatně, že ten chaos a napětí jsou mojí vinou. Kromě sebedůvěry jsem tak postrádala i pocit bezpečí.
To vše se neobešlo bez mnoha emocí ani bez velké bolesti. Protože okolí nic z toho nepřijímalo, potlačila jsem vše do hlubin nevědomí. Potlačením to ale nemizelo. Dál to ovlivňovala moje vnímání světa i mé chování. Abych se v tom všem zmatku chránila, rozvinula jsem své empatické schopnosti. Vzpomínám si, že jsem s naprostou samozřejmostí načítala vzorce chování dospělých i pocity, které byly za jejich slovy a činy. Poskytovalo mi to jistou předvídatelnost ve zmateném světě a ochranu před potenciálním nebezpečím, které představovali lidé ovládaní svými domněnkami, soudy a emocemi.
Uvědomila jsem si, že mě toto trauma směřovalo k ještě hlubšímu pochopení lidského fungování a že mě přivedlo k principům, které formuloval Marshall Rosenberg v Nenásilné komunikaci.
Ta mi umožnila vrátit se k naslouchání vnitřní navigaci a obnovit důvěru v mou intuici. Rozšířila mé vnímání o rovinu lidských potřeb, což jsou hluboko uložené motivy našeho jednání. Z dnešního pohledu to vše vnímám jako velký dar, který rozvíjím a využívám ve své práci a kterým tak přispívám tomuto světu.
Velikost toho daru jsem prožila, když jsem později s podporou vlastních dovedností a empatické přítomnosti několika lidí, které mám kolem sebe, naslouchala mé traumatické bolesti. Za ní se vynořilo mnoho uvědomění a také mnoho reaktivních emocí, kterým bylo konečně nasloucháno. Objevil se silný vztek až zuřivost, bezmoc, zoufalství i nenávist.
Současně jsem zažívala obrovskou vděčnost sobě i těm, kteří mě v různých okamžicích podporovali svou VĚDOMOU PŘÍTOMNOSTÍ A EMPATIÍ. Bylo doslova hmatatelné, jak se díky PŘIJETÍ všeho, co se ve mně dělo, mohly všechny udušené pocity rozvinout, začaly se znovu pohybovat a vrátilo se mi s nimi velké množství energie, která byla blokovaná někde v těle.
Moje vědomí tak lehce klouzalo do hlubších vrstev, až se dostalo k hluboko uloženým prožitkům našich lidských potřeb. Prožila jsem velmi silnou DŮVĚRU, že vše je v naprostém pořádku, všechno včetně mě. Bylo to jasné a nezpochybnitelné.
Současně bylo také zcela JASNÉ, ŽE MY LIDÉ HRAJEME NĚCO JAKO POČÍTAČOVOU HRU. Když jsme ponořeni do této hry, mluví z nás naše naprogramování. V tu chvíli nám CHYBÍ VĚDOMÍ toho, co to ve skutečnosti říkáme či děláme, také proč to děláme a jaké to může mít důsledky. Jsme v tu chvíli zcela pod vlivem naučeným mentálních konceptů.
Zažila jsem neobvykle silný SOUCIT s každou lidskou bytostí, která ztratila svou přirozenou bdělost a jedná pod vlivem automatických vzorců. Prožila jsem totální ODPUŠTĚNÍ všem, kteří kdykoliv, jakkoliv přispěli k formování mých traumat, i sobě, že jsem okolní dění brala na sebe jako svou vinu. Přišla i neobvykle hluboká VDĚČNOST za vše, čím jsem si v životě prošla, za to, že tomu dokážu naslouchat a že jsem díky svým darům schopná všechny traumatické zkušenosti proměnit v živnou půdu pro ŽIVOT A DALŠÍ RŮST.
Prožitky je obtížné dát do slov. Slovní formulace velmi zplošťují jasnost i hloubku toho, co jsem prožila. I když ty prožitky nejsou udržitelné, zůstává ve mně zkušenost, která mě přiblížila k vnímání vlastní hodnoty i k pochopení toho, proč mě životní cesta přivedla právě k Nenásilné komunikaci.
Znovu jsem si potvrdila, že naše traumata jsou jen směrovky, které nám ukazují, kým doopravdy jsme, jaké jsou naše životní výzvy a jaké dary neseme do tohoto světa. Trauma skutečně není událost, je to příležitost přiblížit se sobě, když se otevřeme pochopení naší vlastní reakce na určitou událost.
ZA KAŽDOU BOLESTÍ JE ŽIVOT.
Aby se tento život uvolnil, potřebujeme jediné. Mít podporu někoho, kdo dokáže být plně přítomen tomu, co se v nás děje, a svou přijímající pozorností a empatií nám vytvoří bezpečný a vyživující prostor pro prožití a uvědomění toho, co se skrývá v nevědomí našich těl.
Fotka od Hong Zhang z Pixabay
