Naučili jsme se posuzovat a hodnotit druhé lidi, sami sebe, okolnosti, věci i situace. Zdánlivě by nám to mohlo pomoci porozumět světu. Podle mě skutečně jen zdánlivě. Každé hodnocení představuje totiž jen jednu z mnoha možných variant, jak by věci mohly být.
Soud je jen myšlenka, která posuzuje skutečnost, nikoliv skutečnost sama.
Když zaměníme myšlenku za fakt, vzniká chaos, neporozumění a jsme na nejlepší cestě vytvořit zmatek, oddělenost a často i konflikt.
Napadá mě jeden krásný příklad z mé rodiny. Šlo o naprosto banální situaci, která se odehrála mezi manželi. Muž říká: „Ta polévka je úplně studená. Proč jí nemůžeš jednou ohřát, abychom jedli teplé jídlo?!“ Žena odpovídá: „Ta polévka je teplá právě akorát na to, abychom ji mohli jíst. Vařící jídlo škodí zdraví.“
Názorová výměna pokračovala dál. Nepamatuji si jak přesně. Jen vím, že prostor byl naplněn jejich konfliktem a že kladení názoru proti názoru, nikam nevedlo. Proč?
Protože každý soud, který si myslíme nebo vyslovíme, má velkou moc oddělit nás od sebe. Ztrácíme kontakt se sebou, a tak nemůže utvořit kontakt s druhou osobou. Bez kontaktu se sebou se nedokáži spojit s tím druhým, porozumět tomu, co vyjadřuje.
Porozuměním mám na mysli společný prožitek, propojení v energetické rovině.
V okamžiku, kdy nás uchvátí démon soudů, přestáváme prožívat, a stáváme se necitlivými i necitelnými. To je skvělá živná půda pro konflikt.
Stačilo málo.
Přivést pozornost víc k sobě, do vlastního nitra a vyjádřit pravdu o sobě místo názoru na polévku.
Jak jinak se situace mohla odvinout, kdyby muž řekl něco jako: „Mám rád vařící polévku. Mohu ji v klidu vychutnávat a vnímat, jak mě uvnitř zahřívá. Rád jím pomalu a užívám si vůni a chuť jídla. Mohla bys ji prosím ohřát skoro až k varu?“
Žena by mohla říci: „To jsem nevěděla, jak moc si užíváš teplé jídlo. Ohřála jsem polévku jen tak, aby byla teplá. Několikrát jsem se totiž spálila vařícím jídlem, když jsem byla hladová a jedla rychle. Bylo mi to moc nepříjemné ještě několik dní potom. Když vím, o co ti jde, tak nemám problém ji ohřát na vyšší teplotu.“
V názorech se snadno lišíme. Můžeme si přesto porozumět, pokud mluvíme o sobě, o našich vnitřních postojích, pocitech a potřebách. Soudy mají velmi statickou povahu. Podsouvají představu, že se jedná o „univerzální pravdu.“ To pak v druhé osobě probouzí touhu bojovat za vlastní „univerzální pravdu“ o dané věci.
Pokud slovy vyjádříme informace o nás samotných, pokud přineseme trochu vlastní zranitelnosti místo soudu o věci či člověku, dojem univerzálnosti mizí a s ním mizí obvykle i konflikt.
Ze soudce se stává lidská bytost, která přináší jasno o sobě.
Foto od Herbin Isaac z Pixabay