Bloudíme v křivoklátských lesích

29. 10. 2014 helena

Bloumat krajinou je moje potěšení. Leckdy při tom i zabloudím. Jako nedávno.

Potulovali jsme se po Křivoklátsku a vzali jsme si na pomoc dokonce i mapu. Testovali jsme různobarevně značené turistické cesty.
Šli jsme po červené a mapa nám prozradila, že po čase se přidá modrá a po pár kilometrech už budeme sledovat jen ji.

Přidala se a hned zase mizela z naší cesty. To nás zarazilo. Jali jsme se tedy studovat mapu. Z nějakého důvodu se rozcházela s krajinou. Někde tu řádil šotek, usoudili jsme. Čaruje s barvami. Navíc nám ukradl naši červenou.

Nedávnou pohodu narušilo zmatení. Rozhodli jsme se věřit tomu, že jdeme správně. Nebylo přece kde odbočit. Jednodušší se zdálo pokrčit rameny a říci si, že značení cest a barvy na mapě jsou dvě různé věci.

Ostatně to nebylo poprvé, co jsme na něco takového narazili. I mapy stárnou a ne vždy odpovídají skutečnosti.

Hledat příčinu jinde než u sebe je jedna ze základních lidských vlastností. Mozek nám v tom pomůže, protože hned přispěchá s množstvím argumentů, kterými to vše podpoří. Okamžitě jsme si vzpomněli, kde je takovýhle zmatek ve značení. Které mapy jsou špatné a neodpovídají realitě.
Tak jsme se vydali po modré, i když se stáčela trochu podezřelým směrem. Rozhodli jsme se dojít až na nějaké rozcestí, kde nás ukazatel ujistí o správnosti naší volby.

Provázela nás lehká nejistota. V krásném počasí se na ni podařilo celkem snadno zapomenout.
Novou pochybnost přivolal až zvuk vlaku projíždějícího v těsné blízkosti cesty.

Kde se tu vzal? Tady přece nemají být žádné koleje?

Otázky se nemilosrdně vtíraly a tak jsme znovu rozložili mapu.

Tentokrát už se nám podařilo opustit skálopevné přesvědčení o tom, kde to doopravdy jsme. Konečně jsme pochopili náš omyl. Přece jen jsme někde zapomněli odbočit a na modrou značku jsme se připojili v jiném místě, než jsme si původně mysleli.
Mapa, značení cest a naše představy se dostaly do souladu. Konečně. Úleva, která následovala, se ani nedá popsat. Ani jsme si neuvědomovali, jak velké napětí v nás nejspíš bylo.

Prožili jsme si na vlastní kůži, jaké to je, když si člověk utvoří představu, která se rozchází s realitou. Tělo nesouhlasí a dává to najevo napětím. Jen si ho při-pustit a pustit tu zarytou víru o vlastní pravdě.

Kolikrát denně asi člověk uvěří své představě, aniž si uvědomí svůj omyl?