Dostala jsem pozvánku na vernisáž obrázků Veroniky Ponczové nazvané Cesta k sobě. Konala se v prostorách obchodu U Džoudyho.
Dorazila jsem ve smluvený čas. Když jsem sešla po schodech dolů, viděla jsem dvě známé postavy, jak instalují obrázky. Měla jsem radost, že vidím známé tváře a nijak mě nezarazilo, že většina obrázků zatím ležela na stole. Pozdravila jsem se s přáteli a připadalo mi úplně přirozené nabídnout svou pomoc. Veronika mě zapojila do procesu.
Byl to pro mě zážitek smět se dotýkat jejích obrázků.
Bylo to jako dotýkat se její duše. Byla ve mně určitá posvátnost a vděčnost.
Postupně přicházeli další lidé a zapojovali se do instalace výstavy. Vnímala jsem, že se tu děje něco, co je velmi přirozené a současně určitým způsobem vzácné. V lehkosti, s jakou se vše dělo, jsem zažívala hlubokou sounáležitost a spolupráci, a trochu i hrdost, že mohu přispět něčemu, co je pro mne smysluplné a co přináší krásno a harmonii do tohoto světa.
Plula jsme na vlně hlubokých prožitků, tak jsem si ani nevšimla, že prostora zaplnila lidmi.
Všechny obrázky visely na stěnách a byl čas si je v klidu prohlédnout. Jízda hlubokých prožitků pokračovala. Nechala jsem ty kresby promlouvat ke své duši. Dvě duše tak tančily společný tanec. Ta, která se vyjádřila prostřednictvím Veroniky do podoby něžných obrázků naplněných ženskou energií, a ta moje, která se otevřela přijetí vší té harmonie, jemnosti a živosti.
Nastal čas oficiálního zahájení výstavy. Lidé vytvořili kolem Veroniky kruh a naslouchali jejímu příběhu. Veronika nás skrze slova nahlédnout do své tvůrčí dílny. Co neřekla sama, na to jsem se dále ptali. Poznávání do světa tvořivé bytosti bylo mě velmi inspirující a propojující zároveň.
To, proč jsem se rozhodla o celé zkušenosti napsat, právě přichází.
Po celou dobu jsem si tam užívala nádherný čas ponoru do proudu života, v němž vše plyne a je to naprosto v pořádku tak, jak se to děje.
Veronika mi připadala trochu nervózní, že výstava nebyla hotová včas. Mám dojem, že jsem zazněla slova jako „podcenila jsem přípravu,“ která na mě působila jako vyjádření pocitu viny.
Teprve zpětně jsem si naplno uvědomila, co se dělo. Všichni jsme byli součástí stejné situace. Veronika ji prožívala ve stresu, nejspíš proto, že se věci neděly podle jejích původních představ.
Netuším, jak to zažívali ostatní lidé. Nikoho nespokojeného jsem tam nezachytila. Pro mě fakt, že výstava nezačala v domluveném čase, znamenal velkou příležitost prožít mnoho naplněných lidských potřeb.
S velkou vděčností si uvědomuji, že má mysl situaci nesoudila, tak jsem mohla celou situaci prožít v celé její nádheře.
Mrzí mě, že si to se stejnou lehkostí a radostí neužívala také Veronika.
Znám od sebe momenty, kdy se něco nedaří, a pak mi soudy v mé hlavě berou energii a odpojují mě od plnosti prožitků.
Odnáším si z téhle zkušenosti poznání, že ke každé situaci se dá přistoupit různě. Můžu vidět nezdar anebo si můžu užívat čas společně strávený s dalšími lidmi v atmosféře nádherné spolupráce. V každém okamžiku mám volbu, jak se postavím ke každému momentu ve svém životě. Mohu soudit sebe nebo druhé, nebo mohu ten okamžik prostě naplno prožít. To první velmi dobře znám, to druhé má pro mě výrazně větší přitažlivost.
Prožitek vernisáže posílil mou vnitřní motivaci pokračovat dál v otevírání mé mysli světu takovému, jaký je, v přijetí toho, co je. Přijetí bylo ostatně i tématem vystavovaných obrázků.
Učím se, jak si vědomě, a hlavně včas vybírat cestu, po které se dá jít s lehkostí, přijímat to, co se děje bez odporu. Vyzkoušela jsem si, že je plná života. Na ní se věci dějí bez zbytečné dřiny a námahy.
Ta druhá, která je samá díra a výmol od ustavičných soudů a hodnocení, je vyšlapaná mnohem důkladněji. S vědomím toho, že každý soud nebo domněnka mají velkou moc zastavovat tu tekutost ve mně, že brání volnému proudu života v mém těle, jsem odhodlaná nechat tuto krkolomnou stezku zarůst. Když přírodě ustoupím z cesty, tak mi pomůže a zaplní i tuhle cestu životem.
Celá vernisáž byla pro mne CESTOU K SOBĚ. Díky Veroniko za bohatost prožitků, které jsem díky tobě mohla zažít.
—-
Pokud k vám mluví Veroničiny obrázky, můžete je zažít v obchůdku U Džoudyho do 31.7.2024. Více informací najdete zde: Výstavy – U Džoudyho (udzoudyho.cz).
