Rozhodla jsem se ukončit spolupráci na projektu, protože celková energetická bilance pro mne vycházela nepříznivě. Cítila jsem, jak mě moje rozhodnutí vyjádřit pravdivě „NE“ narovnává. Současně jsem v myšlenkách zachytila, že se snažím svůj krok obhajovat a vysvětlovat. Tohle bývá jasný signál skryté úzkosti. Obrátila jsem pozornost k této části a začala jí naslouchat.
Velmi rychle jsem si uvědomila, že naslouchám obavám a úzkostem, které znám od mojí maminky a mojí babičky. Vytvořit s nimi empatický kontakt bylo velmi snadné. Potkala jsem se se strachem z vyloučení a odmítnutí. Ve středověku se vyloučení ze společnosti považovalo za nejtěžší trest. Jsme sociální bytosti a jednou z našich klíčových potřeb je „patřit“ do komunity, společnosti, rodiny. Svým způsobem jsme životně závislí na vztazích s druhými lidmi. V kontaktu s nimi můžeme zažívat bezpečí. I proto může být myšlenka na odmítnutí provázena velkým strachem. Přineslo mi to překvapivě silný zážitek a uvědomění.
Uvědomila jsem si, že obě zmíněné ženy zažily mnoho útrap, bolestí a strachů o svou existenci. Babička zažila dvě světové války a maminka jednu. Obě se významnou dobu svého života nacházely v okolnostech, které jsou jen obtížně slučitelné se životem.
Uviděla jsem i jejich maminky a babičky. Před mým vnitřním zrakem se vinula nikde nekončící linie mých ženských předchůdkyň. Všechny tyto uvnitř křehké a zranitelné bytosti byly velmi pravděpodobně vystavované mnoha bolestným a obtížně uchopitelným okolnostem.
Přesto to nevzdaly. Žily, rodily děti a pečovaly o ně tak nejlépe, jak dokázaly.
Pocítila jsem obrovskou vděčnost a hlubokou úctu k celé této linii žen. V mém srdci se otevřelo vědomí, které tam do této doby nebylo. Cítila jsem nekonečnou a nezastavitelnou sílu života, který se děje bez ohledu na to, jak se nám lidem jeví okolnosti, v nichž se nacházíme. Srdce mi buší ještě teď, když se snažím tento mimořádný prožitek i má uvědomění popsat. Zažila jsem nekonečnou vděčnost všem mým předkům, ženské i mužské linii, za to, že nevzdali svůj život. Že nevzdali život jako takový.
Díky jejich odhodlání žít a zajistit pokračování lidského rodu jsem nyní tady.
Otevřelo se mi další uvědomění. Historie lidstva je za posledních několik (snad až 20) tisíc let historií násilí všeho druhu. V našich buňkách neseme údajně bolesti a traumata mnoha generací našich předchůdců. K tomu jsme trénovaní myslet poměrně násilným způsobem. Právě ve způsobu myšlení se zřejmě rodí všechno násilí světa. Cestu z tohoto podivného zakletí nacházím v transformaci našich domněnek, soudů a obviňujících myšlenek do energie našich univerzálních lidských potřeb. Je to způsob, jak se vrátit do toku života, od něhož se těmito formami myšlení oddělujeme, jak se znovu napojit na sílu životního kontinua.
Vděčnost mým předkům mi otevřela novou cestu transformace myšlenek od násilné do jejich láskyplnější podoby. Vědomí vděčnosti za to, že tu nyní mohu být a žít, je pro mne velmi silnou transformační silou, která mi pomáhá napojit se na sílu života v nás, na sílu, která nás tvoří a nepřestává, i když jsme nespokojení.
V každém okamžiku máme volbu.
Můžeme věřit soudům, obviněním a výčitkám v naší hlavě, a jednat ve vleku těchto virtuálních představ. A je jedno, zda obviňujeme naše rodiče z toho, že nás dost nemilovali, nebo obviňujeme partnery, kolegy nebo sami sebe. Všechny tyto myšlenky zaplavují naše tělo emocionální toxicitou, emocionálním stresem, který nás v mnoha směrech zatěžuje. Tento způsob myšlení tvoří oddělenost a boj. Neseme ho zevnitř ven do okolního světa.
Můžeme se ale také rozhodnout naslouchat té části v nás, která prostřednictvím soudů nebo emocí volá po pozornosti, empatii a lásce. Naslouchat jí, přijmout ji a s její pomocí obnovit kontakt se silou životního kontinua. Tvořit tak propojení se sebou, s našimi odloučenými a popřenými částmi, i s druhými lidmi.
Vděčnost za existenci a vděčnost linii mých předků mi v tom velmi pomáhá. Díky ní je pro mne snazší udržet si i ve chvílích vnitřní nepohody a nespokojenosti otevřenost nitru a prostřednictvím empatického naslouchání obnovit vnitřní integritu.
Volba je na každém z nás. Otázka zní, zda chceme žít v boji, nebo v lásce, zda chceme tvořit boj, nebo lásku. Mám v tomto ohledu jasno. Současně si také uvědomuji, že to není vždy snadné. Někdy může rozpuštění obrazu nepřítele v mé hlavě trvat týdny nebo i měsíce. I tohle je užitečné přijmout bez výčitek. Někdy se věci prostě nedaří tak, jak bychom chtěli. A možná to je i dobře. Život sám ví nejlépe, kudy se ubírat.
Foto od Silvia z Pixabay
