Občas od lidí slyším, že se cítí doma na nějakém určitém místě, v jejich bytě, domě, kde nyní bydlí, nebo naopak tam, kde vyrůstali. Každý to má asi trochu jinak.
U sebe jsem v tom neměla jasno.
Svého času jsem si prošla nutkavostí opustit Čechy a dokonce i Evropu. Když jsem pochopila, že hledám sebe, tak se mi otevřel velmi jasný prožitek toho, že TEĎ patřím do TÉTO země. Současně cítím velkou pokoru, vděčnost a úctu k celé planetě a svým způsobem k celému Vesmíru. To vše je můj domov. Za svého života jsem se několikrát přestěhovala. Nikdy jsme u sebe nezachytila vazbu na určitý byt či dům. Překvapilo mě to a jsem za to vděčná. V této rovině jsem neulpěla, zachovala jsem si svobodu.
Mám kolem sebe lidi, s nimiž zažívám BLÍZKOST, PŘIJETÍ A BEZPEČÍ. To jsou pro mne kvality domova.
Ve vztahové rovině jsem v sobě objevila různé typy závislosti (aby byli šťastní, aby se mnou byli spokojení…, aby mi to přijetí poskytovali dál). Nacházím za těmito vzorci snahu manipulovat okolí proto, abych mohla zažívat některé kvality, které jsou pro mě velmi cenné.
Po jejich vysycení volá dítě, kterým jsem kdysi byla. Je stále ve mně, mé mladší já. To malé dítě kdysi sáhlo po těchto strategiích, protože si nevědělo rady se situacemi, kterým bylo vystaveno.
V této oblasti mi velmi pomohly principy Nenásilné komunikaci. Pomohly mi změnit a měnit (je to proces, který dost možná nekončí jedním lidským životem) pohled na svět. Posouvám se od „CO CHCI DOSTAT“ k mnohem svobodnějšímu a dospělejšímu „CO CHCI DAROVAT.“ Kultivuji si v sobě vědomí, že mi nikdo žádnou z těch cenných kvalit nemůže ani vzít, ani dát.
Jsou tu pořád a pro všechny.
Záleží jen na tom, jak se díváme na svět. Pohled skrze domněnky, soudy a příběhy, které jsme se naučili tvořit, vnímám dneska jako velmi pokřivený. Z něho se rodí mnoho bolesti a dojem „CHYBĚNÍ TOHO CENNÉHO.“ Tyhle příběhy v naší hlavě mohou působit velmi reálným dojmem, protože na ně naše tělo reaguje odpovídajícími emocemi. Pořád to jsou JEN příběhy, ne realita. Příběhy, které mi oznamují, že jsem v sobě cosi udusila, pohřbila, protože jsem to kdysi nedokázala prožít.
Když se dívám a naslouchám srdcem jako Malý princ, tak vidím jiný svět. Je to svět lidských bytostí, které jsou dokonalé, čisté a v pořádku tak, jak jsou. Jen hrají hru na nedostatek a boj a zapomněly, že to je jen hra. Uvnitř těch bytostí pláčí jejich mladší já, která té hře nerozumějí.
Tahle cesta mě dovedla k tomu, že DOMOV JE MOJE TĚLO. A jsem to já, kdo tvoří kvality tohoto prostoru. Je to jen a jen na mě, jestli je tam útulno a bezpečno.
Velmi to závisí na tom, jestli živím svou pozorností myšlenky v mojí hlavě a rozvíjím hru „pojďme si ubližovat,“ nebo jestli své pozornosti dovolím, aby byla svobodná a uvolněná, aby se mohla svobodně pohybovat celým tělem.
V tomto typu svobody mám velmi hluboký kontakt s důvěrou, že jsem naprosto v pořádku takový, jaká jsem. S důvěrou, že jsem stvořena tak, abych zvládla svůj život a žila ho v radosti, ne v utrpení. Vnímám to jako mou volbu, kterou cestu si, v kterém okamžiku volím. Záměr mám jasný.
Chci, aby u mě DOMA bydlela LÁSKA, ne strach.
Tak si dál s nebeskou trpělivostí kultivuji bdělost, která mě upozorní, když mou pozornost pohlcuje vír neláskyplných myšlenek. Někdy je snadné je nechat jít. Někdy to jde hůř. Prožitek CELISTVOSTI a VNITŘNÍHO MÍRU, který je možné prožívat i mezi bojujícími lidmi, má pro mě magnetickou přitažlivost. Ta mi dává sílu pokračovat.
