Při povídání s dětmi ve škole se stává, že se začnou překřikovat, kdo bude mluvit. Všechny touží po tom, abych je obdarovala svou pozorností, zejména pokud přichází i pochopení a porozumění jejich světu, jejich trablům nebo nápadům. Děti takto získávají energii lásky v podobě pozornosti, přijetí a zájmu.
My dospěláci na tom ale leckdy nejsme o nic lépe. Také se dokážeme přetahovat o pozornost jako malé děti. A důvody jsou hodně podobné.
Nedávno jsem si povídala s kamarádkou a přisedla k nám další žena. Kamarádka se svěřovala s malým objevem svého života. Cítila se unavená, tak si dopřála volné odpoledne. Jen tak. Nedělala vůbec nic. Ponořila se do jakéhosi meditativního rozpoložení a moc si pochvalovala, jak jí to osvěžilo a co vše si přitom uvědomila. Velebila si to malé zastavení sama se sebou a vnímala jeho hodnotu tak silně, že i přemýšlela, jak to udělá, aby každý den našla alespoň chvilku na tohle malé rande.
Naslouchala jsem jí a souhlasně jsem přikyvovala. Než jsem stihla cokoliv říci, vložila se do hovoru třetí žena. “Na takový blbosti já nemám čas. Musím se starat o rodinu.” Příkrost jejího hlasu dopadla tvrdě do jemnosti předcházejícího sdílení a způsobila malé zemětřesení. Slova zůstala viset ve vzduchu a atmosféra ztěžkla.
Žena se na sebe pokusila strhnout pozornost poměrně neurvalým způsobem. Moc se jí to nepovedlo. Ani jedna z nás neměla zájem poslouchat její nářky.
I my dospělí máme stejné potřeby jako děti. Chybějící pozornost může nabývat různou podobu. Toužíme po tom, aby nám druzí naslouchali, projevovali zájem o náš svět, poskytli nám soucit nebo uznání za naši snahu. V běžné komunikaci se to příliš neděje, tak si o to někteří lidé říkají nepřímo třeba tak, jak jsem popsala. Ne vždy je to příjemné. Co pak s tím?
Variant je spousta. Je možné si člověka prostě nevšímat a povídat si dál. Můžu mu také říci, že teď naslouchám někomu jinému a chci v tom pokračovat. Také se mohu pokusit empatizovat. Jiná varianta může být optat se ho, proč o tom teď mluví? Co od nás potřebuje, když tohle říká? Tahle otázka má někdy velmi překvapivý účinek. Leckdy přiměje člověka, aby alespoň na okamžik otočil pozornost sám k sobě, aby si mohl uvědomit, proč začal mluvit.
V pozornosti se skrývá naše energie, naše tvořivá síla. V naší kultuře jí často mrháme tím, že ji směřujeme neustále ven do okolního prostoru. Strhávají jí reklamy, upoutávky, internet, televize, SMSky, emaily, výlohy se zbožím, lidé na ulici, kteří něco chtějí, auta, ostatní doprava… Energie se tak vyzáří do prostoru často bez jakéhokoliv užitku. Pak se snadno stane, že člověk pociťuje akutní nedostatek v celé řadě svých potřeb.
Lze to jednoduše změnit právě tím, o čem mluvila má kamarádka. Věnovat alespoň chvilku času každý den na malé zklidnění a zastavení se se sebou. Malý dárek pozornosti sobě každý den dokáže způsobit velké změny v duševním rozpoložení. Člověk pak není smýkán naléhavostí získat pozornost druhých za každou cenu.
