Ráda bych vám poděkovala za tréninkovou skupinu nenásilné komunikace, do které jsem měla možnost chodit minulý půlrok. Mně to velmi vyhovuje, pokud se aspoň 1x za dva týdny mohu ve skupině zastavit se sebou a prozkoumat v klidu, co se ve mně děje. A musím uznat, že je velmi přínosné a zajímavé sledovat i to, co se děje s ostatními. Sledovat tyto procesy jako pozorovatel, i jako „aktivní“ účastník, to je skvělé.
Za poslední cca rok (základní kurz a pak tréninková skupina) na sobě pozoruji změny – víc si všímám, co se ve mně děje, nebo „kdo“ se ve mně právě ozývá. Takže pro mě je zatím největší přínos větší míra všímavosti, vnímání sama sebe v některých situacích. Ještě se nechávám unést emocemi, ale aspoň se už ozve v hlavě slabý hlásek: „Tak teď se právě necháváš unášet hněvem (sebelítostí, strachem, atd…)“ Aha. Zastavit to ještě není tak jednoduché, ale aspoň to vnímám. Pak další věc je, že když se už nechám unést, tak v momentě klidu si začínám automaticky klást otázku: Proč tě to tak naštvalo? Proč se tě to tak dotklo? A občas se mi podaří najít i odpověď!
A je moc fajn, že se mi občas daří aplikovat principy nenásilné komunikace i u dcery.
S láskou