Po absolvování Základního kurzu NVC jsem si začala mnohem víc všímat pocitů ve svém těle a analyzovat je (předtím jsem to vlastně nedělala vůbec). Ještě se mi nedaří s nimi pracovat v průběhu rozhovorů a komunikovat svou potřebu schovanou za pocitem, ale doufám, že to je cesta, po které kráčím.
Čekala jsem původně víc práce na technikách, jak se umět vyjádřit, aby to druhá strana „unesla“ a bylo to dost nenásilné. Ale po konci kurzu mi velmi dává smysl, že jsme to uchopili z tohoto konce (zaměření se na vlastní potřeby). To je tedy asi můj AHA moment.
V napjatých situacích s dětmi, kdy nemám dost energie (nebo zhola žádnou), jsem vyměnila „křik na ně za to, co udělaly“ za „volání po svých potřebách“, což považuju za krůček k úspěchu. Také si myslím, že se postupně stávám víc empatickou. I přesto ale u některých blízkých lidí jsem schopná pochopit jejich jednání až při zpětné reflexi a ne v průběhu rozhovoru.
