Proč je lépe být Tvůrcem než Obětí?

20. 05. 2013 helena

Ach jo, proč zase já?! Tohle se může stát jenom mně. My máme pořád ale takovou smůlu.

Znáte tyto a podobné nářky? To pláče Oběť.

Co to vlastně znamená, když se někdo projevuje jako Oběť?

Oběti se věci dějí. Člověk se tak stává hříčkou v rukách okolností. Je jako robot, který je řízen někým jiným. Zpravidla se tento projev dá velmi dobře rozpoznat z formulací. Oběti často používají slova jako MUSÍM, CHTĚL BYCH …..ALE..., TO NEMŮŽU, TO NEJDE, NA TO NEMÁM ČAS.

Velmi často je uslyšíte hovořit o tom, že by něco moc chtěly a možná se dozvíte i řadu důvodů, proč se to nedaří.

Já bych chtěl zhubnout. Přes zimu jsem nabral. Vloni jsem v létě shodil pár kilo. To bylo snadné. Jezdil jsem na kole, chodil jsem na procházky, jedl jsem zeleninu. Jenomže v zimě to nejde. Na kole to nepadá do úvahy, to by si člověk jenom uhnal nemoc a čerstvá zelenina také není. Navíc mám pořád spoustu práce. A na nikoho se člověk nemůže spolehnout.
Myslíte, že letos v létě zhubne? A že si tu váhu udrží?

Příčiny všech životních trablů Oběti leží obvykle kdesi mimo ni. Vzdává se tak odpovědnosti za důsledky. To má ovšem jednu značně stinnou stránku. Pokud nenesu odpovědnost za výsledek, tak nejsem ten, kdo rozhoduje. Pokud ve svém životě nerozhoduji, tak to je na pováženou. Nacházím se tak ve stavu BEZ-MOCI.

Typickým příkladem dneška je nespokojenost v zaměstnání.

Oběť se často v závětří rozčiluje: „Fakt už toho tady mám dost. Co si ten šéf myslí. Chová se k nám hůř než k trestancům. Kdybych mohla, tak odejdu. Já tu ale teď opravdu MUSÍM ještě vydržet. Mám tu hypotéku. Jen, co ji splatím, najdu si něco lepšího.“

A je to tu zase. Vnější příčiny nespokojenosti a BEZ-MOC. Teprve, až vnější příčina pomine, chopím se akce.
Možná.

Kdo by tomu ale věřil. Co když se objeví nová příčina?

Jak by to znělo z úst Tvůrce?

„Nelíbí se mi tu. Přesto jsem se rozhodl tu zatím zůstat, protože mám strach, že nenajdu dobře placenou práci, abych uživil rodinu a splatil hypotéku.“

Výsledek se zdá být stejný. Dopad je ale naprosto jiný. Víte v čem?

Jaký signál dává Oběť svému řídícímu centru, svému mozku?

„Lehni, ani se nehni! Nikam se nejde, nic se měnit nebude, tak se nenamáhej vymýšlením něčeho jiného.“

Oběť učí svůj mozek hovět si na kanapi. Podporuje ho v tom, aby setrvával v již tak dosti úzké komfortní zóně. Opakovanou BEZ-MOCÍ se prostor, v němž se mozek oběti dokáže cíti dobře, totiž neustále zužuje. A tak se může stát, že s postupujícím časem vadí více a více věcí. Stížností na svět kolem přibývá.

A co Tvůrce?
Ten dává svému mozku jiné povely. Říká jasně: „Teď mám strach, protože nevidím jinou alternativu. Když jí najdeš, uleví se mi, protože tady být nechci.“

Je to povel“ „Hledej! Čiň se, ať je zase dobře!“

Mozek se dá vycvičit jako policejní pes. Dá se naučit tak, že bude hledat to, co po něm jeho pán chce. Zaleží jen na pánovi, jaké povely mu dává.

Chovám-li se jako Tvůrce, bude mozek s radostí dobře cvičeného vlčáka hledat příležitosti, které pomohou vyřešit danou situaci. Může to být jiné zaměstnání, nebo to může být jiná varianta řešení situace uvnitř firmy. Obojí je možné. Stačí si jen připustit, že taková možnost by mohla existovat a dovolit mozku, aby pracoval. On už si nějak poradí. Stačí tedy důvěřovat sám sobě.

Je ještě jeden velmi charakteristický „obětní“ rys. Oběti velmi rády věnují svůj čas hovoru a přemýšlení o problému samotném a o věcech, které obvykle nemohou vyřešit. Je to pro ně z nějakého důvodu velmi atraktivní. „Chudák já, pojďte, pobrečíme si.“

Může to vypadat tak, že touží po pomoci nebo užitečné radě. Kdo se o něco takového pokusí, rychle pozná, že Oběť ve skutečnosti na své situaci nic měnit nechce. Stěžování jí z nějakého důvodu náramně vyhovuje. Změna by si žádala aktivitu. Proti tomu je Oběť obrněná množstvím vysvětlení a důvodů, proč to NEJDE.

Naproti tomu Tvůrce věnuje svůj čas a svou energii především tomu, aby případný problém, který mu stojí v cestě, co nejdříve a nejefektivněji vyřešil. Tím získává spoustu času na to, co v životě chce. Ví, že nemá smysl zabývat se něčím, co není v jeho silách vyřešit.

Tím, že efektivně řídí sám sebe, stává se i pánem svého času. Je to prosté. Stačí vědět přesně a jasně, co v životě doopravdy chci a dělat to, co mě k mému cíli přivede. Snadné a přece složité. Kdo totiž doopravdy ví, k čemu ve svém životě směřuje?

Tvůrce si užívá ještě další značnou výhodu, která plyne z jeho postoje.

Svým přístupem dává jasně najevo, kdo je v jeho životě pánem. Tedy, kdo rozhoduje a kdo tedy nese odpovědnost. Rozhodovací pravomoc a odpovědnost za výsledek jsou totiž siamská dvojčata, která jsou od sebe neoddělitelná. Jedno bez druhého hyne.

V přijetí odpovědnosti se skrývá velká vnitřní svoboda. Je v ní úleva, která přichází, když si člověk uvědomí, že může změnit to, co mu nevyhovuje. Tím se mu otevírají možnosti, jejichž konce nelze dohlédnout.

Pravděpodobně všichni známe ze svého života obě polohy. Dokážeme si užívat Oběť a jindy se zase projevujeme jako Tvůrci.

Výhody druhého přístupu jsou zřejmé a nepopiratelné. Člověk přirozeně tíhne k tomu, aby se cítil dobře a byl spokojený. Toho lze dosáhnout životem v souladu s přírodními principy, které směřují k vytváření a zachovávání souladu. Jedním z nich je i princip Tvůrce. Z obou popsaných přístupů pouze tento umožňuje směřovat život k tomu, co chci, tedy knaplňování vlastních vnitřních potřeb, což je nejjistější cesta ke spokojenosti.

Proč si tedy dobrovolně plnit život tím, co nechci, když si mohu zvolit tu lepší variantu?

Zvykli jsme si na to, čekat, až se objeví osvícený politik nebo dokonce celá politická strana, která vyvede zemi z neutěšené situace. Tuhle společnost ale tvoříme my všichni. Čekat na spásu shora je asi tak moudré jako spoléhat na to, že náš národ vyhraje Jackpot a smázne tím svůj neutěšený státní dluh.

Dokud si v životě budeme užívat Oběti, těžko si dokážeme do čela společnosti zvolit skutečně zodpovědného politika. Naše politická reperezentace je jen naším vlastním zrcadlem. Chceme-li ji změnit, nezbývá než začít od sebe. Rozloučit se s Obětí a začít probouzet Tvůrce, který v každém z nás čeká na svou příležitost. Jen ji využít.

Zpočátku nemusí být úplně příjemné převzít zodpovědnost v situaci, kdy si hned nevím rady. První kroky bývají obvykle nejisté. Přínos z tohoto přístupu je ale tak velký, že pomůže rychle zapomenout na počáteční škobrtání.

Nevěříte?

Je to možné dokonce i za extrémní situace, jak na svém vlastním životním příběhu prokázal lékař a psycholog Viktor Frankl. Jako Žid byl za 2. světové války deportován do Osvětimi. V hrůzných podmínkách, kterým byl po několik let vystaven, dokázal, že je možné nepodlehnout vnějším okolnostem. Je možné zachovat si vnitřní identitu tím, že si mohu volit svou vnitřní odezvu na to, co se kolem mne děje. Uchoval si svou vnitřní svobodu i uprostřed podmínek těžko slučitelných se životem. O co snazší to máme my?

Začněte, vydržte a uvidíte. Od té doby, co probouzím svého Tvůrce, se mi život líbí víc a víc. Stojí to za tu námahu.

Zpět na Články.