Protože tam se rodí náš vztah k druhým a ke světu vůbec. Posuďte sami.
Chovám-li se sama k sobě macešsky a odkládám vlastní odpočinek až na pak, až splním všechny pracovní úkoly, nasytím rodinu, uklidím byt, opečuji manžela, vyslechnu všechny kamarádky, které právě něco trápí, donesu důchodkyni ze sousedství nákup, vyvenčím psa a napíšu s dětmi úkoly, tak si sice každý den mohu vybarvit mnoho modrých okének jako Mirek Dušín z Rychlých šípů, ale musím si při tom dát pozor, abych si při tom vybarvování neporanila oko o tužku, až mi únavou klesne hlava.
Jestli jste tuhle superdlouhou větu přečetli na jeden nádech, tak asi začínáte tušit, jak se asi mohu cítit. Stěží budu vnímat radost ze svého života.
Možná zachytím uspokojení z toho, kolik jsem toho zvládla. Stejně tak ale mohu propadnout frustraci, protože na světě je ještě téměř 7 miliard dalších lidí, kterým jsem dnes nestihla pomoci. O psech a dalších zvířatech nemluvě. A tak se vyčerpaně zhroutím do postele a strávím několik hodin převalováním, protože mi to v hlavě hučí jako v úle.
Někdo mi tam myslí, jak říká pan Dušek. Myslí a nechce toho nechat. A ráno pak vstávám probuzená budíkem a unavená možná stejně jako večer nebo možná i víc. Už ani nevím. Nezvládám to vnímat. Nemám na to čas, musím běžet zachraňovat svět. Tak jsem byla vychovaná. Pomáhat druhým a nemyslet na sebe, neb to by bylo sobecké.
Můžu být pyšná na to, jak jsem úžasná, kolik toho zvládám a kolika lidem pomáhám.
Vloudila se mi na mysl otázka. Je péče o druhé totéž jako láskyplná a přijímající přítomnost?
Co vyjadřuji otázkou typu „Potřebuješ pomoci s…?“ na rozdíl od „Co by ti teď udělalo největší radost?“
Dokážu se v tom běhu životem zastavit a skutečně naplno vnímat druhou lidskou bytost? Naslouchat nejen jejím slovům, ale především jejímu srdci? Tomu, co právě prožívá a po čem hluboce touží? Tuto jemnost nelze zachytit v letu ani v běhu.
To, o čem píšu, je soucitný vztah. Vědomí toho, co se právě odehrává v mém vlastním nitru, po čem prahne můj vnitřní prostor. Pokud jsem ochotná věnovat sama sobě tento typ pozornost a dovoluji si cítit a prožívat své vnitřní touhy, mám šanci, že budou naplněny a já budu prožívat mnohem častěji stavy souladu a spokojenosti.
Pochopím, jak funguje ta jemná pavučinka emocí a potřeb uvnitř mě. Teprve pak jsem skutečně připravená dotýkat se s něhou tohoto světa u druhých lidí a vytvářet soucitný vztah k nim. A to dokonce i v situacích, kdy se podle mého soudu chovají naprosto nedokonale, nebo dokonce nevhodně.
Moje zkušenost je, že kvalita mezilidských vztahů, které tvoříme s ostatními, závisí na tom, jak se chováme sami k sobě. Nedokážeme totiž dát něco, co nemáme. Nemůžeme druhým poskytnout to, co nedáváme sami sobě. Proto je nezbytné, abychom měli skutečně a cele rádi sami sebe, abychom dokázali bez podmínek milovat druhé.
Láska k sobě tvoří celé tajemství spokojených mezilidských vztahů všech úrovní.
To je alespoň moje životní zkušenost. Máte-li jinou, napište.
Co dakáže chvíle soucitného zastavení se se sebou změnit ve vztahu k druhým zkoumáme a objevujeme v sebepoznávací dílně ZDRAVÉ VZTAHY SE RODÍ UVNITŘ NÁS. Přijďte, jste vítání.
