Jízda na černo

23. 09. 2013
vysoketatry_130830_747

Je brzy ráno. Vyrážíme na 12 hodinovou túru do hor.

Nejprve nás ale čeká jízda vlakem, a pak ještě kus autobusem.

Pokladna na nádraží má ještě zavřeno. Vlak odjíždí za 2 minuty. Narazili jsme na automat, ale návod se nám zdá v tuto časnou hodinu příliš složitý. Běžíme do vlaku s tím, že si lístky koupíme od průvodčího. Za námi se zavřou dveře a vlak se dá do pohybu. Jedeme.
Hlas z automatu nás v několika jazycích upozorňuje, abychom si označili zakoupené jízdenky.

A je jasno. Přijde maximálně revizor.

Zatím přichází jen nepříjemný pocit z jízdy na černo. Nálada se pohnula směrem k bodu mrazu.

Ozývají se hlasy jako: „Mají to mizerně označené. Co je to za blbý systém. Co by chtěli, když to mají tak nesmyslně zařízené? Kdo se v tom má vyznat?“

A je tu ještě jeden černý pasažér. Právě se demaskoval.

Náš přítel vztek jede s námi.

Rozhodně nemůžeme přiznat, že jsme přišli na nádraží na poslední chvíli. Ani to, že je nám trapně, když jedeme na černo.
Zabere to ještě nějaký čas, než si dokážeme přiznat, že se jen bráníme vlastnímu pocitu viny. V hloubi duše dobře víme, že si za vzniklou situaci můžeme sami. Jen naše hodnotící a moralisticky založená mysl to nechce připustit. Patřili bychom pak mezi ty „špatné“. Proto je třeba se „očistit“ obviněním toho druhého.

O co snazší by to bylo, kdybychom dokázali opustit ten již nevědomý návyk hodnotit, posuzovat, kritizovat, moralizovat a zařazovat do kategorií dobrý – špatný, černý – bílý, hodný – zlý, to se má – to se nemá?

Nikdo z nás přece není jednoznačně dobrý nebo pouze špatný. Máme ode všeho kousek. Jen některé naše vlastnosti používáme častěji a ukazujeme je světu raději než ty ostatní.

Po stopách ledovce

Naše chování a projevy vydávají svědectví o tom, jakou potřebu se právě snažíme naplnit, abychom směřovali k naší vnitřní spokojenosti. Nenaplněné potřeby jsou jako díry na naší cestě. Aby se nám lépe šlo, tak se je snažíme zaplácnout, čím se zrovna dá.

Ve vlaku bez jízdenky nám bylo trapně. Důvod byl prostý. Abychom se mezi ostatními cítili dobře a bezpečně, potřebujeme, aby dohody byly dodržovány na obou stranách. A my jsme dohodu s přepravcem nedodrželi. Tělo nás o propasti na cestě okamžitě informovalo nepříjemným pocitem.
Nedali jsme si na opravě moc záležet a zaplácli jsme díru tím prvním, co bylo po ruce. Obviněním těch druhých. Přesně podle hesla, že nejlepší obranou je útok. Tuhle strategii si lidé v naší kultuře předávají z generace na generaci zcela automaticky.

Kritické myšlenky jsou ovšem plné vzteku, hněvu, rozladění či nerudnosti. Tito přátelé si k nám hned přisedli a náhle bylo ve vlaku dost těsno.

Ulevilo se nám teprve, když jsme si přiznali, jakou hru to sami se sebou hrajeme. Když jsme si uvědomili, co potřebujeme, prostor se uvolnil a mezi nás se vrátila pohoda. Současně jsme také dokázali přijmout jako fakt, co se přihodilo.

Takovou moc má vědomí našich skutečných potřeb. Tělo nás o stavu jejich naplnění neustále informuje pomocí našich pocitů.

Na cestě zpátky jsme si v klidu prostudovali návod na koupi jízdenek, aby nás podobná situace příště nezaskočila.

Tahle epizodka nám krásně předvedla, že jazyk potřeb a emocí je mnohem laskavější než jazyk, který dělí lidi na dobré a špatné.
Stačí si jen uvědomovat, co se v nás doopravdy děje. A možná mít odvahu si to férově přiznat.

Nevěříte? Vyzkoušejte to. Třeba jen tak potichu sami pro sebe.

Do světa našich potřeb a emocí můžete nahlédnout na večerním workshopu Tajemství skrytá v našich slovech nebo na výletním workshopu Výlet do hlubin komunikace.

Aktuální akce