BOREC NAKONEC

05. 10. 2015 helena

Šlápla jsem vedle. Spolupráce se nevydařila a bývalý kolega mi dlužil nezanedbatelný obnos peněz.

Dohodli jsme se, do kdy mi částku zaplatí, a rozešli se v dobrém.

Čas uplynul a peníze se na účtu neobjevily.

Ani mě to moc nepřekvapilo. Intuice mi hlásila už dávno, že to nepůjde hladce.

Volala jsem mu, ale nevzal mi telefon. Opakovaně. Ani nezavolal zpět. To se dříve nedělo.

Cítila jsem, jak ve mně vzrůstá napětí.

Napsala jsem mu mail. Žádná odpověď nedorazila.

Náhodou jsem na něho narazila na jedné vzdělávací akci. Usmíval se a celou bytostí předváděl spokojeného a úspěšného muže. Optala jsem se, jak se mu daří. Se zářícím úsměvem řekl, že skvěle. Řekla jsem mu, že čas naší dohody vypršel a já ještě neobdržela domluvenou částku.

Výraz jeho tváře se změnil v hluboký údiv: „Ona ti to účetní ještě neposlala?“

Zeptal se, jako bych měla vědět, co jeho účetní dělá. Popravdě jsem odvětila, že netuším, co jeho účetní udělala, ale mně na účet peníze nedorazily.

Jeho obličej oblékl výraz bezmocného rozhořčení. „Já se z ní asi zblázním. Už jsem jí to dávno říkal. Dneska není na nikoho spolehnutí. Zeptám se jí a zařídím to.“

Poděkovala jsem a pozorovala koktejl pocitů uvnitř mého těla. Mísilo se tam ulehčení, že jsem se s ním potkala a mohla vyjádřit svou nespokojenost. Objevila se tam i mírná úleva, že se možná přece jen dočkám. Nejvíce mě ale ovládla hluboká nedůvěra a podezření, že nemohu věřit jedinému slovu, které vypustil ven.

Čas dal za pravdu mojí nedůvěře.

Můj účet zůstával bez kýžené změny. Hra na úspěšného borce, který je překvapený a rozhořčený se ještě několikrát zopakovala, když jsme se během následujícího roku párkrát nečekaně potkali.

Měla jsem chuť ho přivázat k mučednickému kůlu a nechat ho trpět mučením bongo-bongo. Tak silná bezmoc a vztek ve mně časem vyklíčily.

Současně ve mně uzrálo rozhodnutí se nevzdat a vyřešit celou věc s elegancí.

Potřebovala jsem se nejprve vymanit ze sevření bezmoci a porozumět jí i všem dalším emocím, které mě naplňovaly při pouhé vzpomínce na bývalého kolegu. Každý můj pocit mi přinášel důležitou informaci o mých nenaplněných potřebách.

Zahrála jsem si na archeologa a začala pomalu a pozorně odkrývat jednu vrstvu potřeb po druhé. Sledovala jsem při tom, co mi u každého objevu hlásí moje tělo.

Na povrchu byla touha po respektu k naší dohodě i k mojí osobě. Ta přinesla jen nepatrnou úlevu. Tak jsem s trpělivostí odkrývala další vrstvy. Narazila jsem na to, že potřebuji lidem důvěřovat a tenhle příběh tomu zrovna nepomohl. Cítila jsem smutek, který přichází, když si člověk uvědomí, co důležitého mu chybí.

Když se smutek rozplynul, pokračovala jsem dál. Potkala jsem férovost v jednání a bylo mi znovu smutno.

Pořád jsem cítila, že tam uvnitř něco sedí, že tam v hloubce leží teprve ten správný poklad. Ponořila jsem se do toho nejasného a neznámého uvnitř a čekala, co přijde.

Po chvíli mi blesklo hlavou slovo konzistence. Uvědomila jsem si, že mi k sobě neladí má osobní zkušenost s podnikatelskými schopnostmi mého kolegy a jeho  borecká sebeprezentace. Tenhle nesoulad ve mně vyvolával zmatek a nejasnost. Potřebovala jsem vědět, jak se věci mají doopravdy. Tušila jsem, že má patrně potíže, a proto nemůže splatit dluh.

Uvnitř něco povolilo a do těla se vlil proud energie. Cílila jsem úlevu a lehkost. Tak to vypadá, když se člověk dotkne toho skutečně podstatného, co mu hlásí jeho pocity.

Zvedla jsem telefon. Po chvilce přijal hovor. Pozdravili jsme se a já začala bez okolků mluvit o tom, že mě stále tíží naše neuzavřená záležitost s dluhem. Odkryla jsem tak vlastní zranitelnost a pokračovala dál: „Bere mi to hodně energie, protože se stále nic neděje a já nevím, co vlastně mohu očekávat. Chtěla bych to celé uzavřít. Zajímalo by mě proto,“ řekla jsem nakonec, „jaký je tvůj úmysl, zda mi ty peníze chceš vrátit?“

Napjaté ticho, které jsem z počátku vnímala, polevilo. Hlas na druhé straně řekl se znatelnou úlevou: “Jó, chci. Už dávno chci. Jenže se mi moc nedaří, tak to nejde. Vypadalo to už několikrát fakt dobře, ale zase se to zvrtlo,“ řekl omluvným tónem. Ještě chvilku vysvětloval svou situaci a nakonec navrhl, že mi dluh splatí postupně.

Byla jsem v šoku. Splátky jsem mu navrhovala už dávno. Nechtěl o nich slyšet.

Několik měsíců od tohoto rozhovoru se stalo něco, v co jsem už dávno nedoufala. Dluh zmizel ze světa. A stala se ještě jedna mnohem důležitější věc. Náš vztah zůstal zachován beze stop hořkosti.

Znovu se mi potvrdilo, jak užitečné je nereagovat v emoci, ale nejprve porozumět sobě. To mi umožní jednat s druhým člověk jako s rovnocenným partnerem, v klidu a s plným respektem.

Současně jsem si uvědomila, že dokud jsem svou pozornost vedla pouze k tomu, čeho jsem chtěla dosáhnout, tedy splacení dluhu, a nezajímala jsem se o člověka, který mi to měl zajistit, naše komunikace se dostávala do slepé uličky a výsledek se nedostavil. Opakovaně se pouze bránil a předstíral, že vše je v naprostém pořádku, jen podřízení jsou nespolehliví.

Situace se změnila až v okamžiku, kdy jsem začal být sama zcela upřímná a dala najevo, jak mě věc trápí. Také jsem se zajímala o jeho postoj k celé věci a dala tak najevo, že mě zajímají i jeho zájmy a potřeby.

Vyrostla jsem v kultuře, která klade důraz na výkon a výsledky. Pomíjí fakt, že bez zdravých vztahů s ostatními lidmi, tedy bez skutečné spolupráce, lze kýžených výsledků dosáhnout jen s velikou námahou. Potvrdilo se mi to i tentokrát.

 

„Jistě, je třeba začít sebou samým - ale je také třeba u sebe neskončit.“

                                                                                                  Karel Čapek

 

Empatie poskytnutá sobě i druhým lidem představuje malý zázrak, který dokáže proměnit obraz nepřítele ve vstřícný pohled na lidskou bytost.

Pro vás, kteří chcete vědět jak na to a porozumět hlubokým motivům lidského chování je tu série večerních workshopů Tanec zvaný empatie. Jste vítáni.