PŘÍBĚHY SKRYTÉ ZA PROKRASTINACÍ

12. 01. 2014
prokrastinace

„Nestihl jsem to.“
„Nedokázal jsem se přinutit to udělat.“
„Nešlo to.“

Takhle a všelijak podobně vysvětlujeme sobě nebo druhým, proč jsme něco neudělali. Snad každý z nás někdy v životě odložil na „až pak“ nějakou činnost.
A tak je Ažpakov jednou z nejoblíbenějších destinací, i když ji nabízí jen cestovní kancelář PROKRASTINACE.

Tohle cizokrajné jméno dostalo obyčejné opakované odkládání a získalo s ním na pozornosti a vážnosti.

Přicházejí ke mně klienti a s úzkostí nebo smutkem v hlase říkají: „Já pořád něco odkládám, nejsem schopný věci dokončovat včas. Považte, já PROKRASTINUJI.“

Až to na mě někdy dělá dojem, jakoby si člověk sám diagnostikoval nějakou ošklivou nemoc.

Dá se to léčit?

Nedá. Není to nemoc. Je to jen bohatý soubor lidských projevů. Tomu lze docela dobře porozumět a změnit, je-li k tomu důvod. Můžete se přesvědčit na vlastní kůži.

Příčin prokrastinace je celá dlouhá řada. I když problém může vypadat navenek identicky, jeho podstata může být různá.

Před časem si hned několik klientů stěžovalo na stejnou obtíž. Všichni se pohybovali v síťovém marketingu a trápilo je totéž. Měli tendenci odkládat telefonické domlouvání schůzek s klienty.

Logicky vzato na tom nic není. Telefonovat dokáží dneska už i velmi malé děti. Tak proč je najednou z telefonu nepřekonatelná bariéra?
Napovím. S logikou to nemá co dělat.

PRIBEHY_SKRYTE_ZA_PROKRASTINACI

Nalezli jsme šest různých důvodů, které bránily jejich úspěchu.

První byl hodně zásadní. Souvisel s naší potřebou vnímat smysl toho, co děláme. Také je důležité vidět užitek našeho konání pro ostatní, tedy v tomto případě pro klienty.

Je úplně jedno, jestli smysl a užitek vidí šéf. Když ho nevnímáme my, dostáváme se do konfliktu se svými potřebami a tělo hlásí: „Stát. Tam ne. To pro nás není dobré.“

Dává nám to najevo tak, jak umí. Můžeme se cítit nervózní nebo prostě nesví, když se máme pustit do něčeho takového. Může na nás padnout strašlivá únava nebo nás přepadne urputná bolest hlavy. Možná jen začne srdce bušit nebo se ztlumí náš dech.

Tohle všechno jsou varovné signály, které hlásí: „Zastav se a vnímej, co ti říkám.“

Co s tím, když nevnímáme užitek a smysl svojí práce?

Tentokrát stačilo představit si, jaké by to bylo být na chvilku v klientově kůži. Celkem rychle přišlo uvědomění, že nabízený produkt není pro každého. Úvaha, jak poznat klienty, kterým věc může prospět, pak navrátila klid a rozhodnost.

V jiném případě jsme demaskovali omezující myšlenky: „MUSÍM, jinak se neuživím, jinak mě šéf zabije…“ Člověk tak na sebe vytvářel velmi silný tlak, který v něm vyvolával odpor něco dělat.

Je to naprosto přirozená reakce. Když nás někdo do něčeho nutí, tak se vzpíráme. Nejlépe je to vidět na malých dětech, jak vzdorují křikem, vztekem, trucováním. Pokud ustoupí převaze síly dospělého, tak danou věc udělají s maximální nechutí a odporem. A leckdy při tom ve vzdoru nadělají co nejvíce škod.
Stejně vzdoruje naše tělo, když nutíme sami sebe a říkáme si: „MUSÍŠ.“

Pomohlo uvědomit si, co člověk chce a proč, jaká je jeho motivace a jak má vypadat výsledek. Co to přinese jemu a ostatním. Prostá změna úhlu pohledu vykouzlila z nepříjemné povinnosti užitečnou činnost.

Narazili jsme i na další potřebu, jejíž nedostatek dokázal člověka odradit od toho, aby zvedl telefon a pozval známého na schůzku. Byla to potřeba férovosti. Máme ji všichni, stejně jako i jiné potřeby. Všichni chceme, aby se k nám ostatní chovali férově, abychom se na ně mohli spolehnout.

Co tu nebylo fér?

Záměr.

Pozvat kamaráda jen tak na kafe a přitom číhat na vhodnou chvilku, kdy bude možné vyslovit nabídku, není tak úplně v pořádku. Alespoň pro ty, kteří citlivě vnímají sami sebe.

Jakmile máme skrytý záměr, prozradí nás dříve nebo později naše napětí nebo strach. Kamarád vycítí, že něco není v pořádku. Budeme se chovat trochu jinak. V hlase může být znát úzkost, řeč těla prozradí, že něco skrýváme. Možná se tak úplně nedokážeme soustředit na hovor. Ten druhý nemusí vědět, co to znamená. Jen ho bude cosi varovat. Pokud pak začneme něco nabízet, přijde pravděpodobně odmítnutí. A člověku se potvrdí, že jemu „se prostě nedaří“.

Opět se potvrdila důležitost vědomí, komu může nabízený produkt být užitečný. Pak stačilo nalézt vhodnou formulaci pozvání, které nepředstíralo žádný jiný důvod a bylo po problému.

Často se setkávám s tím, že hodně lidí děsí představa odmítnutí. Možnost, že uslyší NE, dokáže vytvořit strach, který člověka nakonec úplně zastaví. Může mít pocit, že má nohy zalité do betonu. Dost možná nejen nohy, ale i celé tělo, protože ho cosi pevného svírá a nedovoluje mu se nadechnout.

Pokud nás bubák NE dokáže takhle vyděsit, máme někde v sobě přesvědčení, že když někdo odmítne naši nabídku, odmítá s ní i nás, naše přátelství, náš vztah, naše kvality. Celý náš život jakoby přestával mít smysl.

Někomu to možná připadá přehnané nebo úsměvné. Porozumět tomu doopravdy dokáže asi jen ten, kdo se s tím v životě setkal. Obava před odmítnutím dokáže skutečně zastavit, zablokovat naši aktivitu. Naše mysl ihned přispěchá, aby našla řadu „rozumných“ důvodů, proč to nedělat.
A tak to člověk neudělá a zafixuje si návyk uhnout svému strachu a s tím i přesvědčení vlastní nedostatečnosti.

Proto je lepší porozumět. Dát si na čas a položit si otázku: „Jaké přesvědčení mi vytváří tenhle strach a co potřebuji, abych zůstal v klidu?“
Uvědomění toho, že člověka drží na místě jeho vlastní myšlenky, jeho vlastní představy o sobě a o okolním světě, dokázalo přinést značnou úlevu. Ta otevřela cestu k tomu, co bylo potřeba, aby silně omezující přesvědčení ztratilo svou proklatou moc.

Poslední bazilišek, kterého jsme ulovili v lidské mysli, se jmenuje pocit viny.

Patří mezi nejzákeřnější, protože zůstává často nerozpoznán. Souvisí s kulturní tradicí naší výchovy. Většina z nás vyrostla v prostředí, kde bylo zdůrazňováno, že je třeba myslet na druhé, dělit se s nimi, půjčovat jim hračky a pomáhat jim. Když se dítě zachovalo jinak, mohly přijít výčitky a výhrůžky. „Když budeš lakomý, nikdo tě nebude mít rád.“

Leckterá dětská mysl si z tohoto pozitivního výchovného záměru odnesla, že ti druzí mají přednost. Pokud chci něco já pro sebe, není to správné. Je to sobecké. Měl bych se tedy stydět. A z takových přesvědčení se pak zrodil pocit viny.

Hlas rodičů je často ukryt hluboko v naší mysli, tak si ho běžně nedokážeme uvědomit. To, co vnímáme je jen nepříjemný pocit, strach, který nás zastaví.
Může se to stát v okamžiku, kdy s vidinou výdělku člověk sahá po telefonu. Tu ruku, která se dost možná lehce chvěje, pak zase stáhne. To, co chce udělat, mu má přinést prospěch, výhodu. A to přece není správné. Neslyšitelná výčitka bodne u srdce jako ostrý hrot.

Stejně jako v předcházejícím případě pomohlo zachytit vnitřní hlas. Jeho odhalení výrazně změnilo situaci a napomohlo porozumění, jakou potřebu je nutné naplnit a jak, aby vnitřní výčitky povadly a ztratily svou sílu.

Řeč byla o odkládání jediné činnosti, telefonování. Přístup k tomu, jak si poradit s věčným odkládáním, platí ale obecně.

Přestože nás leccos nutí ke zrychlení, nejdůležitější je se zastavit. Úplně se zastavit a dovolit si ten luxus porozumět sobě. Podívat se, co se to tam uvnitř děje. Jak se cítíme, když něco odkládáme? A jaká přesvědčení nebo myšlenky to způsobily?

Příčiny jsou uvnitř nás. Jen tam má smysl je hledat. Najdeme tam také odpovědi na to, co potřebujeme, abychom přestali věc donekonečna odkládat. Výsledkem bude, že něčemu dáme své sbohem a jiné věci budeme prostě dělat.

S každým žďabcem porozumění přichází do života více klidu a radosti. Člověk se tak krok za krokem dostává z vězení vlastních přesvědčení, do kterého se sám uzavřel.

Stojí to za to. Ta chvíle, na kterou se člověk zastaví, mu do budoucna ušetří hodiny a hodiny přemlouvání, výmluv, kličkování a kvanta nepříjemných pocitů.

Další články najdete zde.