Proč se děti vztekají a vzdorují?

25. 11. 2018 helena

Poštěstilo se mi zažít cosi velmi nevšedního, co ve mně naprosto zviklalo vžitou představu o tom, že dětské období vzdoru je nutným stadiem vývoje dítěte.

Měla jsem možnost prožít jednu konstelaci v roli dvouletého chlapce, který svou energií děsí dospěláky ve svém okolí. Tahle událost mi přinesla mnoho poznání. Rozhodla jsem se je touto cestou sdílet, protože mohou pomoci mnoha rodičům, učitelům či jiným dospělákům, kteří mají co do činění s dětmi.

V roli dítěte jsem velmi silně prožívala obrovskou touhu objevovat a zkoumat svět. Cítila jsem proud života a radosti v mém těle. Radosti z prostého bytí. Lidé kolem mě byli ale těžko odlišitelní od předmětů. Nevnímala jsem v nich žádný život. Necítila jsem jejich srdce.

Nudila jsem se a hledala si nějakou zábavu. Zaujaly mě přezky na botách jednoho dospěláka. Když jsem začala zkoumat, co se s nimi dá dělat, přispěchala žena, která byla v roli mé maminky, a snažila se mě laskavě nalákat na jídlo a odvést tak mou pozornost od bot. Vůbec jsem nechápala, co chce.

Vnímala jsem jen veliké napětí, které šířila kolem sebe. Byla plná strachu a úzkosti. Nejspíš se bála, co řekne ten dospělák, jehož boty jsem rozepnula. Její chování společně s její nervozitou ve mně vyvolávalo obrovský zmatek. Potřebovala jsem se bránit. Když se mě pokusila násilím odvléct, začala jsem se vztekat. Bránila jsem život v sobě, svou touhu objevovat a zkoumat, a především svou vlastní autonomii.

Zoufale mi chyběl sebemenší projev citu a porozumění Stačilo by, kdyby se alespoň trochu zajímala o mne. “Nudíš se? Hledáš něco, co bys mohl prozkoumat?” 

Chyběla mi také jasnost toho, co se v ní děje. Možná mohla říci něco jako: “Když rozepínáš ty přezky, tak mám obavu, zda to nevadí paní, která má ty boty na noze. Pojďme se jí nejprve optat, souhlasíš?”

Možná bych nerozuměla všem slovům, ale energie pojmenovaného strachu se výrazně liší od napětí, které vzniká při úporné snaze emoci potlačit. Pojmenovaná emoce nevytváří v hlavě dítěte takový chaos jako emoce, kterou se snažíme uvnitř uvěznit.

Moje objevování pokračovalo. Zahlédla jsem úplně novou věc. Byl jí zavírací nůž. Okamžitě upoutal mou pozornost. Začala jsem ho zkoumat. Velmi zřetelně jsem v sobě vnímala velký respekt a obezřetnost při zacházení s novou věcí. Tyto jemné instinkty byly vzápětí přehlušeny násilným pokusem jiné osoby odebrat mi nůž. Moje autonomie byla bezohledně narušena a já se začala okamžitě vztekle bránit. Byl to okamžik, kdy mohlo snadno dojít ke zranění, protože můj vzdor zakryl instinkty, které mě do té doby chránily. Odhaduji, že kdybych se zranila, následovalo by něco jako: “No vždyť ti to říkám, že si ublížíš. Na to jsi ještě malý. Dej to sem.”

Následovalo ještě několik podobných situací.

Ve všech se opakoval stejný vzorec. Dospělák byl plný emocí strachu a bezmoci a šířil kolem sebe obrovské napětí. Snažil se laskavou manipulací nebo nezakrytým násilím odvést mou pozornost a někdy i mě samotnou jinam. Moje tělo reagovalo okamžitě a spontánně na narušenou autonomii vzdorem a vztekem.

Troufám si tvrdit, že bych jako dospělá reagovala na takové hluboce nerespektující chování stejně, tedy odporem a agresí. Chybějící respekt k autonomii představuje pro náš mozek silný signál a člověk pak reaguje, jakoby mu šlo o život. Je úplně jedno, kolik mu je let.

Dítě je z hlediska emocí a potřeb plnohodnotná lidská bytost. Moc ráda bych napsala, že se od dospěláka liší jen tím, že si se svým emocionálním světem zatím neví rady. Bohužel by to nebyla pravda. Dospěláci jsou na tom svým způsobem hůř než děti. Nevědí si s emocemi rady úplně stejně a navíc se je naučily skrývat a potlačovat, takže jejich chování vnáší do prostoru napětí a chaos. Ten sám o sobě stačí na to, aby dítě zneklidnělo. Dospělák to pak obvykle označí jako zlobení. Nechápe, že jde o pouhou reakci na život, který se on sám v sobě snaží udusit.

K významné změně v mém prožívání v konstelaci došlo, když se na scéně objevila další bytost v roli “opory.” Okamžitě přilákala mou pozornost. Byla to jediná bytost, v níž jsem vnímala život. Cítila jsem z ní klid, vnitřní pevnost a jistotu. S láskou a bez výhrad mě přijala. Okamžitě jsem nasála její klid, přitulila se k ní a přestala jsem neposedně pobíhat prostorem. “Zlobení” zmizelo.

Naučili jsme se být silní navenek, což pro děti znamená, že jsme nečitelní, obezdění silnou hradbou našich obran, které uvnitř uzavírají naše strachy, úzkosti, bezmoci a hněv. Dítě velmi dobře vnímá napětí, které tyto emoce vytvářejí. To v něm vyvolává nepříjemný zmatek. Ten nutí dítě k chování, s nímž si pak dospělák často neví rady. Co do prostoru vyšleme, to se nám vrací.   

To, co si pro sebe z této zkušenosti odnáším, je poučení. Uvědomuji si, jak je důležité dovolit si prožívat mé emoce a s nimi i můj život a přestat se bát o nich otevřeně mluvit. Přestat si hrát na silnou a nalézt odvahu k tomu, abych byla pravdivá a zranitelná. Přinese to úlevu nejen mně, ale také dětem, před nimiž stejně nemám nejmenší šanci ukrýt skutečný emocionální stav.

Když jsem si přečetla v Konceptu kontinua, že indiánské děti nemají žádné období vzdoru, že jsou drtivou většinu času klidné a spokojené, protože vyrůstají v atmosféře naplněné bezpečím, respektem a plnou důvěrou, připadalo mi to naprosto logické. Po prožitku z konstelace jsem si naprosto jistá, že chování dětí v naší civilizované kultuře je dokonalým zrcadlem chování dospělých. Je-li nálepkováno různými diagnózami, pak to pouze vyjadřuje, jak je naše společnost nemocná jako celek. Uzdravit ji můžeme jen my sami, když prohloubíme své vědomí a nahlédneme důsledky vlastního chování.