„No, jen aby ses uživila,“ povzdechla si mnohokrát moje máma od té doby, co jsem opustila svou hvězdnou kariéru a vrhla se do neznámých podnikatelských vod.
Tahle věta mě dokázala dostat do varu.
Jednou jsem jí podrážděně požádala: „Mohla bys mi prosím alespoň trochu důvěřovat, že zvládnu svůj život?“
Její reakci jsem mohla docela dobře odhadnout, kdybych se nad tím nejprve trochu zamyslela. „Vždyť já ti přece důvěřuji. To já vím, co všechno zvládneš. Jenomže dneska je všude tolik podvodníků a nikomu se nedá věřit, tak jen abys někde nenaletěla,“ odvětila s ještě silnější obavou v hlase.
Dál už jsem toto téma nerozvíjela. Připadala jsem si bezmocná.
V klidu mě to ale nenechalo. Hlavou stále dokola vířily myšlenky na mámu a její strachy. Nevěděla jsem si s tím rady. Točila jsem se pořád dokola jako křeček v kolotoči. Říkala jsem si, že by mi přece měla důvěřovat. Místo toho na mě pořád valí ty svoje strachy. Kdo jiný než vlastní matka by měl člověka podpořit?
Až mě to „měla by“ probralo z bezmocného transu. Konečně jsem byla schopná se vysmeknout z automatu oběti a nahlédnout na situaci z odstupu.
„Co že jí to vyčítám? Že na mě valí strachy a že mi nedůvěřuje?“
„To jsou přece její emoce, ne moje. Proč mě to tak trápí?“ ptala jsem se sama sebe.
„Protože se úporně snažím o její spokojenost v tiché nevědomé touze, že mě pak bude hýčkat láskyplným přijetím a podpoří mě na mé životní cestě bez těch věčných obav,“ oznámil mi hlas z nitra.
„Aha, a mám opravdu takovou moc, abych dokázala činit někoho jiného spokojeným?“ začala jsem koučovat sama sebe.
„Ne, takovou moc fakt nemám. Tak daleko mé umění nesahá. Mám co dělat s tím, abych navigovala ke spokojenosti sama sebe,“ přiznala jsem obratem.
Cítila jsem, jak mě opouští obrovská tíha. Byla to odpovědnost za emoce mojí maminky. Vzala jsem ji na svá bedra kdysi dávno ve svém dětství. Přijala jsem tehdy hru na vinu za to, že se maminka zlobí, mračí se, trápí se nebo se o mě bojí. Táhla jsem tu tíhu jako cizí batoh svým životem aniž jsem si to uvědomovala. Tlačila mě k zemi a brala mi spousty energie.
V hlavě jsem měla jasno už dávno. Z povahy věci každý z nás zodpovídá pouze za své chování, s tím i za způsob, jakým nahlíží na tento svět, a za své emoce a jejich projevy. Nemůžeme totiž brát odpovědnost za nic, na co nemáme přímý vliv. Je to naprosto jasné a jednoduché. Šlo jen o to uvědomit si tuhle poučku v okamžiku, kdy mě můj automat vede suverénně k porušení této pomyslné a velice subtilní hranice odpovědností.
Pocit tíhy či tlaku a bezmocné obviňování druhého člověka jsou spolehlivým signálem, kdy stojí za to se zastavit a podívat se z pořádného nadhledu na to, co se právě děje. I to zastavování jsem se potřebovala nejprve naučit. Není to úplně snadné zastavit rozjetý automat. Je jako parní válec v chodu, má obrovskou setrvačnost.
Když jsem konečně prokoukla svoje vlastní chování, uvědomila jsem si, že důvěru si potřebuji hýčkat a posilovat sama v sobě, ne čekat, že ji dostanu darem od mamky k narozkám. Najednou bylo snadné přijmout, že máma má strach a neprožívat ho s ní.
Také mám občas strach a nepotřebuji, aby ho mí blízcí prožívali se mnou, a už vůbec nechci, aby se ho snažily udusit jako nežádoucí plameny. V tu chvíli mi pomáhá, když mě pozorně vyslechnou a přijmou mé emoce bez snahy je jakkoliv měnit. Jak snadné to je, když se na to kouknu z druhé strany.
Při nejbližší příležitosti jsem si vyzkoušela, jak chutná můj nový životní postoj k emocím mojí maminky. Pozorovala jsem, že už nemám potřebu jí nic vymlouvat, ani opravovat její názory nebo si vynucovat změnu jejího chování. Jen jsem jí naslouchala, a pak jsem se jí soucitně optala: „Máš obavu, abych si neudělala nějakou nepříjemnou zkušenost? Chtěla bys, abych byla spokojená, viď?“
„No to víš, že jo. Nic jiného si celý život nepřeju,“ řekla s citelnou úlevou v hlase. A dál už neměla potřebu strašit mě dalšími riziky, která přináší život. Takhle jednoduché to najednou bylo.
Jejích strachů jí to samozřejmě nezbavilo napořád. I když bych si moc přála, aby si dokázala užívat život s lehkostí a radostí, tak už nepociťuji tu nesnesitelnou tíhu, která na mě dopadla vždy, když jsem se potkala s jejím strachem. Přijala jsem, že tohle je její způsob života, který si sama zvolila. Neptala jsem se jí, ale myslím, že můj nový postoj představuje citelnou úlevu i pro ni. V každém případě cítím, že z našeho vztahu ubyl pořádný kus napětí a je tak mnohem příjemnější.
A kdy tedy odpovědnost tíží?
Tehdy, když přijmeme odpovědnost za něco, na co nemáme vliv, třeba za spokojenost druhého člověka. Pak máme ze života beznadějnou a nekonečnou dřinu.
Důležité je uvědomovat si, co to člověk právě dělá. K vědomějšímu životu mi pomáhá Nenásilná komunikace. Její „zbraní“ je hluboký soucit k sobě a druhým. Jeho jemnost i sílu objevujeme zejména během večerních dílniček „Tanec zvaný empatie.„
Jak reagovat bez útoku, když na nás někdo přenáší svou odpovědnost, s tím si pohráváme na workshopu „Jak se vyjádřit upřímně a beze strachu.“
