STRES VYŠEL Z MÓDY

18. 10. 2015 helena

Sedím v pracovně u počítače. Mobil mám vypnutý. V domě je naprostý klid.

Prostě ideální podmínky na práci.

Uvědomuji se, že se už nějakou dobu snažím přeprat sama sebe. Mé tělo naplnila nervozita a nejsem schopná se soustředit. Myšlenky zběsile víří hlavou a nenechají se uchopit.

Přemáhám touhu pobíhat z místa na místo jako lev v kleci.

Konečně se odhodlám zmáčknout červené tlačítko první pomoci při stresu.

Hlavou se rozezní klakson, který umocňuje rudě blikající nápis STOP!

Chvíli to trvá, než myšlenky trochu přibrzdí ten zběsilý úprk.

Konečně se mi povede jednu zachytit. Burcuje zuřivě v mojí hlavě: „Je toho moc! Nestíhám!“

Nechápu to. „Co to znamená?“ zeptám se sama sebe.

Potřebuji vyvinout úsilí na to, abych si uvědomila, že právě dokončuji úkol, který jsem měla na dnešek v plánu. Tak to bych spíš měla cítit radost a úlevu, ne to napětí.

Stále tomu nerozumím.

Provoz v mojí mysli se mezitím zklidnil. Mohla jsem tak uvidět své dobře utajené očekávání. Našeptávalo mi, že jsem chtěla mít tu práci hotovou už před hodinou a teď dělat už něco jiného.

Tenhle rozdíl mezi mou nevědomou touhou a skutečností vyhodnotila má mysl jako hrozivý nedostatek času, který se tak stal pro mě obří hrozbou.

Konečně přišla úleva. Stačilo k tomu nahradit vágní a zveličující zkreslování reality konkrétním popisem toho, co se skutečně děje.

Pocítila jsem vděčnost za to, že jsem si před časem začala tvořit nové návyky, které lemují mou cestu od stresu ke spokojenosti a produktivitě.

Na mysl mi přišla slova Marshalla Rosenberga: „Cokoliv, co děláme, je motivováno naší snahou saturovat vlastní potřeby a směřovat tak ke spokojenosti.“

Zajímá mě, o co se to snažím, když sama sebe zaženu do strachu, že nestihnu svou práci.

Hlavou mi probleskla vzpomínka na bývalou kolegyni, která notnou část pracovní doby trávila tím, že pobíhala po firmě a všem vysvětlovala, kolik má práce. Připadalo mi, že se snaží předvádět svou důležitost, aby ji ti druzí měli proč obdivovat. Trochu mě při té vzpomínce zamrazilo. To si takhle hraju na „paní důležitou“? Rozesmálo mě to, protože není, kdo by mi mohl poklepat uznale po rameni. Jsem si sama sobě svým šéfem i podřízeným.

A tak tenhle model myšlení putoval do krabice s nápisem „VYŘAZENO“.

 

Aby nás stres a strach přestali mučit, nacházíme rovnováhu mezi myslí a tělem na workshopu „Jak mít pro strach uděláno.“