Proč padáme opakovaně do stejných pastí?

29. 04. 2013
kroky

Možná znáte ten pocit, když se v životě určité situace opakují. Člověk si pak připadá jako dítě štěstěny, protože mu obvykle vychází něco, na čem se druzí zadrhnou, nebo tomu může být právě naopak.

Jedna moje známá je mistryně v komunikaci s policisty, když ji zastaví kvůli dopravnímu přestupku. Výsledkem její divadelní etudy je, že pokutu nedostane nebo jen opravdu symbolickou. Jednou tohle vyprávěla ve společnosti, kde na to okamžitě zareagoval jeden z přítomných mužů. Řekl: „No, to já vím, když vidím policistu, že to bude drahé. A také je.“ Jak je to možné?

Téměř stejná situace, dva různí lidé a dva naprosto odlišné výsledky, které nejsou nahodilé. Opakují se při opakování události. Vysvětlení souvisí s tím, jak funguje naše řídící centrum, náš mozek. Můžeme si představit, že naše hlava je počítač plný programů, které se spouštějí automaticky, když přijde ten správný povel. Podle toho, jaké programové vybavení mám, podle toho funguji. A máme odpověď. Svým projevem působíme na druhé lidi. Dokážeme proto do značné míry ovlivnit jejich chování vůči nám. Spustím-li program „slabá žena obdivující silné muže v uniformě“, rostou moje šance, že se vyhnu pokutě. Pokud naběhne program typu „já jsem tady šéf, tak si nedovoluj“, zaznamenám nejspíš průvan v peněžence.

Opakující se události tak signalizují, že naše hlava zachytila určitý spouštěč a uvedla do chodu příslušné programové vybavení. Je to stejné, jako když si ve svém počítači poklepete na ikonu Wordu. Důsledkem je, že se otevře textový editor Word. Pokud přestane daná verze vyhovovat, můžeme nainstalovat novou, nebo zvolit úplně jiný program. Stejně jednoduše to jde i s naší hlavou. Pokud se mi nelíbí některé příběhy, které se mi v životě opakují, mohu to změnit.

V takové situaci mluvíme o tom, že si člověk vytváří nový návyk, který mu pomůže nahradit nechtěné chtěným. Dá se tak pomocí série nových návyků vybudovat zdravé sebevědomí, vnitřní sebejistota nebo radost z potkávání nových tváří a seznamování se s neznámými lidmi. Každý má možnost spravovat své programové vybavení a ovlivňovat tak běh vlastního života.

Na rozdíl od počítače, ale nedokážeme nevyhovující programy odinstalovat. Nezbývá nám, než krůček za krůčkem vychodit novou cestu přes často bujným porostem zarostlou louku. To nějakou dobu trvá a člověku se stane, že narazí na křoví, kterým neproleze, nebo na bažinu, přes kterou neprojde. Tak hledá cestu jinudy. Asi si dovedete představit, že když se mi jednou podaří projít takovou divočinou, nemám jistotu, že podruhé uvidím, kudy jsem šla. Tráva se zvedla a cesta vidět není.

Teprve, když stejnými místy projdu mnohokrát za sebou, přestanu tápat. Uvidím jasně, kudy vede cesta. A přesně takhle se vytváří nový návyk. Opakováním téhož tolikrát, až moje řídící centrum odladí nový program a přidá ho k ostatním s poznámkou: „Spouštět, když…“

Proces odlaďování nového programu je provázen padáním do již známé pasti starého návyku. Jak řekl Mark Twain, zvyk nevyhodíš oknem. Musí od nás odejít po schodišti, schod za schodem.

Je to stejné, jako když se malé dítě učí chodit. Prvním obrovským úspěchem je, když se mu podaří se postavit. Nožičky ještě nejsou zvyklé na takovou polohu, tak se po chvilce svalí na zem. Vytrvale to zkouší znovu a znovu, až se mu podaří udělat první krůček. Pomáhá si, jak umí. Hledá oporu v předmětech kolem. Teprve po dalším tréninku dokáže udělat první krok bez opory. A tím proces učení se chůzi doopravdy začíná. Nevím, jestli někdo spočítal, kolik pokusů je třeba, aby malý člověk udělal první krok, nebo jak velké úsilí k tomu musí vynaložit.

Učíme-li se v dospělosti dělat úplně nové krůčky, vypadá to stejně. Je třeba mnoho pokusů, mnoho opakování, aby se dostavil vytoužený výsledek. Dospělý člověk ale snadno při prvních nezdarech propadne dojmu, že to nejde. Nefunguje to. Tak se stává, že se raději smíří s tím, že se cítí nejistý, když má mluvit před lidmi, nebo že si kvůli nervozitě nedokáže říci o lepší plat.

Občas se setkávám s reakcí: „Už jsem to zkusil a nepomohlo to.“ Kolikrát to batole zkusí, než to začne fungovat, než udělá ten první krok? Kolik z nás si v dětství při prvním nebo druhém kecnutí na zadek řeklo, že to chození nefunguje a smířilo se s tím, že budou jen sedět a ležet?

Tvorba nového programu vyžaduje dostatek vůle a touhy, s nimiž jsme na tento svět přišli. Bez nich bychom se těžko naučili sedět, chodit, mluvit, číst, psát a zvládat spousty dalších činností. Zdá se, že v dospělosti zapomínáme, kam jsme svou vůli a touhu zašantročili. Možná by pomohlo vrátit se do dětství, rozvzpomenout se na to, jaké to bylo učit se chodit. Vybavila by se nám radost z každého, byť sebemenšího úspěchu. Právě ta radost přináší energii potřebnou k tomu, abychom vydrželi měnit svoje chování tak dlouho, dokud se nedostaví kýžený výsledek.

Z pasti starého návyku se dá vylézt. Při dalších pokusech už možná nespadnu až na její dno. Pak přijde okamžik, kdy se zarazím těsně před ní a nakonec se naučím chodit jinudy. Vždycky si totiž mohu vybrat. Tu možnost máme všichni. Jde jen o to, zda ji doopravdy chceme využít.

 

Zpět na Články.

Aktuální akce