POTKALA JSEM MIMOZEMŠŤANA

10. 10. 2016 helena

V Krkonoších.

Byl chladný podzimní den. Cestou jsme se zastavili v jedné horské chatě, abychom si odpočinuli a dali si něco k jídlu. Zalíbil se nám stůl u okna. Zvolna jsme se usazovali, když se od vedlejšího stolu ozval jeden ze dvou mužů, kteří tam seděli: “Je tu málo místa, že jo?”

Nevěděla jsem přesně, co tím myslí. Byla jsem nejblíž a řekla jsem smířlivě: “My se sem nějak porovnáme.”

“Vy jste ňák moc přítulní, né?” odvětil s nepřehlédnutelným napětím v hlase.

“Máme rádi lidi,” odvětila jsem s klidem.

“Nechápu, proč si sedáte zrovna sem, když je jinde tolik místa,” odpověděl již značně nervózní hlas.

“Chcete, abychom si sedli jinam?” pokusila jsem se porozumět tomu, co jeho vystoupení znamená.

“No tak chceme si tu vyprávět nějaké soukromé věci a nejsme zvědaví na to, aby nás někdo poslouchal,” zaznělo od vedlejšího stolu už docela vztekle.

“To stačilo v klidu říci, že potřebujete trochu soukromí,” zareagovala jsem během toho, co jsme se postupně přesouvali hlouběji do útrob horské chaty.

 

Vzteklý hlas za námi ještě úsečně vyštěkl: “Já jsem klidnej. Těžko najdete klidnějšího člověka, než jsem já.”

 

Bylo mi trochu smutno. Na horách mají prý lidé k sobě blíž. No, jak kdo. Tenhle pán měl daleko i sám k sobě.

“V jakém prostředí, asi vyrůstal,” napadlo mě, “když je pro něho tak obtížné jednoduše a jasně požádat o to, co potřebuje?” Uvědomila jsem si, že je pro něj nejspíš příliš obtížné si to i uvědomit.

 

Prosba je dar. Dárek jako od Ježíška. Prosba, která je jasná, konkrétní a která v sobě nese smysl toho, oč mluvčí žádá.

 

Stačilo úplně jednoduše požádat: “Uvítali bychom více soukromí. Byli byste ochotní si sednout do jiné části restaurace?”

Patrně bychom zareagovali nějak jako: “Velmi rádi.” Máme totiž radost, když můžeme někomu dobrovolně vyjít vstříc.  Je to mnohonásobně příjemnější, než když si to ten druhý snaží vynutit ironií, jedovatostmi nebo jinými násilnými komunikačními prostředky.

 

Jasná a konkrétní prosba, která otevírá svobodný prostor pro svobodnou volbu, je skutečně dar. Cením si takové komunikace čím dál, tím více. Je jí totiž jako šafránu. O to víc jsem vděčná za to, že mám kolem sebe lidi, kteří mě tímto způsobem obdarovávají.

Setkání s někým, kdo žije v “nepřátelském” světě a bojuje na potkání, je pak opravdu jako setkání s mimozemšťanem.

 

Chcete-li se naučit mluvit s mimozemšťany a chránit se současně před jedem jejich slov, pořádám setkání s Nenásilnou komunikací nazvaná:

Tanec zvaný empatie.

Jste vítáni. Čím více nás bude, tím více roste naděje, že "nakazíme" i mimozemšťany. :)