Telefonovala mi klientka. Mluvily jsme spolu asi 15 minut, když se ozval domovní zvonek.
„Vezeme vám balíček,“ ozvalo se do mluvítka.
Za chvíli přišel pán a měl v ruce balík. Vypadal, jako by byl už zase jednou nohou pryč.
„Máte vypnutý telefon,“ řekl spěšně, zatímco hledal průvodku.
„Nemám, telefonovala jsem,“ odvětila jsem trochu zaskočená jeho slovy.
„Máte vypnutý telefon,“ trval si na svém, zatímco mi dával podepsat papíry k balíčku.
„Nemám, měla jsem hovor,“ vyšlo ze mě bez zaváhání.
Zachytil obsah mých slov a na vysvětlenou dodal: „Volal jsem vám a spadlo to do schránky.“ Pak odešel.
Vše se seběhlo tak rychle, že jsem si komičnost situace uvědomila, až po jeho odchodu. Oba jsme zřetelně byli myšlenkami někde jinde. On u své práce. Nejspíš přemýšlel, komu dalšímu bude volat, jestli je doma a může převzít balíček. Já byla zanořená do hovoru s klientkou.
A tak spolu komunikovaly jen naše automaty.
Jako bychom oba pustily „plechovou hubu.“ Ten předem nahraný hlas, který k vám nezúčastněně hovoří, když potřebujete mluvit se svým operátorem, bankéřem nebo pojišťovacím makléřem. Mluví, ale nenaslouchá.
Zaujalo mě, jak funguje naše automatická komunikace. Naučili jsme se posuzovat svět kolem nás a plně věřit vlastním hodnocením a domněnkám, aniž si je ověříme. Mnohem méně ale vnímáme dění samotné, nebo dokonce sami sebe. Tak automat vyšle ven to, co běží zcela samozřejmě v podvědomí. Co ten druhý dělá špatně.
„Máte vypnutý telefon.“
Pozorovatelná skutečnost by byla: „Volal jsem vám a ozvala se mi schránka.“
Kdybych slyšela jasně popsáno, co se stalo, bylo by snazší si ihned uvědomit, co stalo a co ho trápí. Netušil, zda jsem doma a mohu převzít zásilku. Bylo by pro mne zřejmé, že mu to mohlo znepříjemnit situaci. Nejspíš bych řekla něco jako: „Mrzí mě, že jste se nemohl dovolat. Právě jsem s někým mluvila. Netušila jsem, že další hovor spadne do schránky. Děkuji vám za tuhle informaci.“
Místo toho moje podvědomí zachytilo, že druhý mluví o mém vypnutém telefonu, a potřebovalo mu vysvětlit, že se mýlí, protože telefon právě používám. Naskočila jemná, leč obrana.
Oba jsme si stáli asertivně za svým, aniž jsme si navzájem porozuměli.
Mohli jsme se takto přetlačovat ještě dlouho. Naštěstí pán zachytil podstatu mého sdělení a ukončil náš slovní ping-pong.
Krásně jsem si ověřila, jak je důležité být vědomě přítomna při každé komunikaci, když je mým záměrem tvořit soulad a porozumět si s ostatními. Naše myšlenkové automaty jsou nastavené na hledání chyb, boj a obranu. Tak s láskou přijímám své nastavení a trpělivě ho posouvám směrem k mému záměru.
