Kouč, průvodce nebo vyvaděč?

31. 03. 2013 pavelovesny

Koncem února si mě moje kamarádka Bára Klimešová pozvala jako svého hosta do Salonu Ljuby Fuchs. Hlavním tématem večera byla kniha Tomáše Hajzlera Svoboda v práci, kterou Bára ilustrovala.

Byl to po všech stránkách příjemný a nesmírně zajímavý večer.

Paní Ljuba mě svými otázkami přivedla k tématu, které se mi stále vrací jako nevyřešené. Zeptala se mě, proč si pro svou práci nenajdu nějaké pěkné české slovo.

Přiznala jsem, že už dlouhou dobu hledám, jak jednoduše, výstižně a přitom hezky česky nazvat koučink. Zatím se mi ale nepodařilo najít výraz, s nímž bych byla plně spokojená.

Diskuse na toto téma byla opravdu bohatá, tak jsem během večera získala hned několik inspirací.

Jedním z návrhů bylo, že kouč je průvodce změnou.

To je hluboká pravda. Provázím své klienty po cestě k naplnění jejich vize nebo realizaci jejich cílů. Provázím je cestou změny, která je plná nástrah a úskalí.

Jako správný průvodce dbám na to, abychom nesešli z cesty a zbytečně nebloudili. Současně také pomáhám vyhledat a zvolit tu nejelegantnější variantu objížďky, když se na cestě objeví překážka.

Paní Ljuba navrhovala indiánský termín vyvaděč, který pomáhal
mladým chlapcům při iniciačních obřadech překonat nástrahy na cestě ke skutečné dospělosti.

V této souvislosti mě napadlo, že moje role kouče je vyvést člověka z bludiště jeho omezujících a neproduktivních myšlenek a přesvědčení, které nám často brání realizovat zásadnější životní změny.

Toto slovo ve mně současně vyvolalo asociaci s termínem převaděč. Téměř ihned mi naskočila představa pověstného Krále Šumavy, který za úplatu převáděl lidi z oploceného a ostnatým drátem obehnaného Československa do vysněného kapitalistického ráje západního Německa.

Tato metafora vystihuje naprosto přesně část mojí práce.

Mnoho mých klientů je hluboce nespokojeno v zaměstnání. Postrádají smysl práce, kterou dělají, a vadí jim ponižující způsob, jakým se s nimi jedná.

Za přístupem manažerů se dá mnohdy nalézt manipulace strachem.

Rodí se z obav o udržení moci. Je společná jak vládnoucí garnituře bývalého socialistického Československa, tak se s ní lze velmi často setkat u manažerů, kteří neznají jiný způsob vedení lidí, než je direktivní řízení.

Ze mě se pak stává převaděč těch, kteří se rozhodnou hledat jiný svět. Obrazně nebo fyzicky. Možné je obojí. Zůstat a prací na sobě se postupně dobrat lepšího zacházení, nebo jít hledat své štěstí jinam.

Prvním krokem v obou případech je uvěřit, že je to možné.

To ovšem není tak snadné, když člověk žije mnoho let „za ostnatým drátem“ a nic jiného nezná.

Jako převaděč převádím také ty odvážné po kamenech přes divokou řeku. Vedu je ze břehu Obětí na břeh Tvůrců.

Na tomto břehu se od ostatních tvůrců učíme chápat, že život je o variantách. Vždycky máme možnost volby.

Jen tehdy, pokud si to sami ve svých myšlenkách zakážeme, tak nám nezbývá, než se podvolit vnějším okolnostem. Tím se vracíme na břeh obětí.

Ta divoká řeka je jen v naší hlavě. Je to způsob, jakým myslíme, jak vnímáme svět kolem nás. Kouč se tak stává převaděčem, či vyvaděčem ze světa omezujícího způsobu myšlení do světa, kde padají vnitřní limity.

Průvodce změnou, vyvaděč i převaděč přes obtížná místa jsou výrazy, které vystihují podstatu koučinku, pokud jsou zasazeny do správných souvislostí.

Pořád mi ale chybí to jedno krásné české slovo, které by jednoznačně vystihovalo podstatu koučinku a vyvolalo u každého správnou představu.

Hledám dál. Máte-li nějaký nápad, napište. Budu moc ráda.

Zpět na Články