KDO JSEM?

01. 09. 2016 helena

Mám-li odpovědět na otázku „Kdo jsem?“ váhám, co říci. Mohu odpovědět, co dělám, jaké jsou mé role v pracovním či v osobním životě. Cítím, že to ale není to, kým skutečně jsem. Pracovní role se dají velmi snadno změnit. zůstává. Dlouho jsem si s tím nevěděla rady.

Začátkem léta jsem strávila týden se skupinou lidí, kteří si kladou podobné otázky, a se dvěma zkušenými trenéry Nenásilné komunikace. Tématem týdne byla UPŘÍMNOST.

Po celou dobu jsme vyjadřovali slovy nebo pohybem to, co se právě odehrává uvnitř nás. Pojmenovávali jsme naše emoce, pocity, tělesné vjemy a naše potřeby. Nebylo to vždy snadné. Naše mysl nám v tom totiž dokáže velmi rafinovaně bránit. Zkoumali jsme tedy i její četné mechanismy, kterými nás chrání před případnou bolestí, takže pak nedokážeme skutečně PROŽÍVAT.  Měli jsme dost příležitostí naučit se soucitně přijmout každý z těchto pokusů.

Koncem týdne jsem si uvědomila, že sdílím svůj niterný svět s lidmi z celého světa, o nichž sotva tuším jejich jméno. Sdílím i ty nejhlubší a nejbolavější věci, které jinak chráním před okolím. Měla jsem odvahu to dělat, protože to ostatní dělali úplně stejně. Všichni jsme odkryli svou ZRANITELNOST. Panovala mezi námi naprostá DŮVĚRA. Tvořili jsme společně zcela BEZPEČNÝ PROSTOR, v němž nikdo nikoho nesoudil, nehodnotil, nezachraňoval, ani neradil. Vytvořili jsme prostředí, které přijímá ty druhé BEZ HODNOCENÍ.

Zažila jsem neuvěřitelně mocnou sílu otevřené ZRANITELNOSTI a PŘIJETÍ BEZ PODMÍNEK.

Vytvořila se mezi námi hluboká důvěra a blízkost, jako bychom se znali celé věky. Vše díky tomu, že jsme navzájem sdíleli naše vnitřní dění.  

Koncem týdne, když už jsme se opravdu dobře poznali, jsme teprve začali mluvit o tom, kolik má kdo dětí, jak žijí naše rodiny, jaká je naše práce, co jsme v životě dělali a jaké máme další plány.

Otočili jsme obvyklé pořadí a výsledek byl neuvěřitelný. Prožila jsem naplno a velmi silně, že hloubka a síla vztahu se rodí z UPŘÍMNÉHO SEBEVYJÁDŘENÍ o tom, co člověk právě prožívá uvnitř sebe,  z naší zranitelnosti. V emocích a potřebách se skrývá naše životní energie. Každým kontaktem s ní se dotýkáme života v nás. V tu chvíli říkáme upřímně, kdo jsme.

Všichni jsme živé lidské bytosti, které zažívají radost i smutek, štěstí i bolest, lásku i strach. Pokud najdeme odvahu odkrýt svou zranitelnost a mluvit o světě uvnitř nás, říkáme druhým mnohem více o tom, kým to skutečně jsme.

Mnohokrát jsem na vlastních workshopech slyšela ve zpětné vazbě úlevu v hlase člověka, když říkal, jak moc pomohlo slyšet, že i ostatní mají strach nebo bolest. Ti ostatní vypadají, že jsou tak silní, klidní, úspěšní, šťastní a po všech stránkách dokonalí, že je těžké si představit, že právě v tu chvíli je v nich malá dušička. Naučili jsme se skrývat emoce před druhými a často i před sebou. Moje osobní zkušenost je, že to je velmi spolehlivá cesta k FRUSTRACI z vlastní nedokonalosti a hluboké NESPOKOJENOSTI, která (zdánlivě) nemá žádnou příčinu.

Uvědomuji si, jak jsem se naučila projevy emocí považovat za slabost. Dneska, po mnoha osobních zkušenostech s popíráním i s vyjadřováním vlastních emocí a potřeb, mám zcela opačný postoj. Upřímné vyjádření toho, co se v člověku právě odehrává, považuji za projev skutečné vnitřní síly, pevnosti a odvahy.  A také VĚDOMÍ. Bez něho by bylo obtížné zvládnout obranné reakce naší mysli.

Pořád ještě nevím s jistotou, jak odpovědět na otázku „Kdo jsem?“ Mám ale mnohem jasněji v tom, jak to mohu vyjádřit v každodenní komunikaci. UPŘÍMNÝM SEBEVYJÁDŘENÍM a ODVAHOU být ZRANITELNÁ. Přidejte se ke mně. Je to mnohem snazší, když je nás víc.

 

Pro vás, kteří hledáte podporu skupiny, nabízím možnost prvního kontaktu se světem emocí a potřeb v sérii večerních workshopů nazvané Tanec zvaný empatie. Jejich záměrem je základní seznámení s Nenásilnou komunikací.