STRACH Z KONFLIKTU

09. 09. 2019
people-925101_1280

Konflikt je slovo, které v leckom vyvolá nepříjemné mrazení a touhu prchnout, někam se schovat nebo se alespoň tvářit, že se nic neděje.

Často děláme vše proto, abychom se před něčím takovým chránili, protože nám to prostě není příjemné.

Chovala jsem se dříve velmi podobně. Než bych riskovala nárůst napětí a nepohody, raději jsem rodící se nespokojenost zavřela v sobě. Tím ale konflikt ze světa nezmizel. Naopak. Uvnitř mě sílil s každým dalším okamžikem, kdy jsem neřekla, co mi nevyhovuje, a dusila vše uvnitř sebe.

Moje tělo trpělo a křičelo zplna hrdla, že to v sobě nechce.

Vzpomínám si na stavy podobné migrénám, bolesti zad, únavu, klesající schopnost se soustředit a vůbec fungovat. Nejasné známky, kterými se tělo vzpírá a které obvykle potlačujeme, nechceme vidět nebo zaháníme pomocí prášků. Čas od času vznikl uvnitř takový přetlak, který prostě vybublal ven. Obvykle to odnesl někdo, kdo nechápal, co se to děje, proč tak silně reaguji na tak nepatrnou záležitost.

Podle některých studií má 95 % našeho myšlení a tím i chování cyklickou povahu. Pouštíme si tyto programy vytrvale dokola jako smyčku s oblíbenou písničkou. Nic proti tomu. Šetříme tak hodně energie, protože to děláme automaticky. Jenže…skutečně tu energii vždy ušetříme? Mlčet, když to ve mně burácí, to stojí spoustu energie. Tak ne každý program v naší hlavě podporuje naší životní spokojenost. Údajně jich 70 % pracuje přesně naopak, doslova nám podrážejí nohy. Mezi ně patří i návyk mlčet a dusit v sobě nespokojenost.

Mám já ale nějakou jinou možnost, když mi mé zkušenosti říkají, mlč, nebo to zase špatně skončí jako už tolikrát před tím? A strach mi stejně nedovolí promluvit? Mám. Dokonce si mohu vybrat.

Chci se teď zmínit o možnosti, jak zvládnout konflikt uvnitř sebe.

Vezmu si na pomoc příběh, který se mi nedávno přihodil. Mluvila jsem s kamarádkou o zajímavém projektu, který mě z mnoha důvodů zaujal a inspiroval. Překvapila mě její reakce.  Nemohla se dočkat, až bude moci mluvit a okamžitě mi začala vysvětlovat, že celý projekt je nesmysl, že už takových viděla, nikdy to nedopadlo a tohle nedopadne také. Mluvila dlouho a dala mi tak šanci uvědomit si, co se ve mně děje v reakci na její slova a emoce.

Dovolila jsem si uvědomit myšlenky o tom, že nechápu, čemu se tak vehementně brání. Pak jsem přenesla svou pozornost do těla a vytvořila volný prostor pro všechny pocity a vjemy, kterými mé tělo reagovalo na tuto situaci.

Uvnitř sebe jsem si prožila ten údiv, zaskočení i zklamání. Nechala jsem to vše, aby to bylo a mohlo se to volně pohybovat uvnitř mého prostou. Jak to přišlo, tak to odešlo. Nakonec se dostavilo uvědomění, že mi chybí porozumění. Nevěděla jsem, jak pochopila má slova.

Tušila jsem, že asi slyšela něco jiného, než co jsem chtěla sdělit.

Mrzelo mě, že nerozumím já její reakci. Že tak ztrácíme spolu kontakt. S tím byl spojen smutek, jako když člověk přichází o něco cenného. Přijmout smutek, nebránit mu, když už tu stejně je, přineslo konečné uvolnění. A bylo po konfliktu. Nezůstal ani uvnitř mě, ani jsem ho nevyslala do světa jako neřízenou střelu.

Ta jedna velmi jemná a současně ohromně mocná věc, kterou můžeme udělat, když se v nás narodí jakákoliv nespokojenost, je dopřát jí pozornost a prostor ve svém těle. Čím více ji nechci, tím více sílí.

Když ji přivítám (mou nespokojenost), obvykle se dlouho nezdrží.

Zůstane jen tak dlouho, abych mohla porozumět, co mi chce říci.

Tahle dovednost přijmout situaci a s ní i fakt, že v ní postrádám cosi důležitého, mi pomáhá udržovat v těle volný prostor a energii. V mnoha případech navíc už nepotřebuji nic řešit s tím druhým. Nebo, jako v mém příběhu, v klidu požádám o vyjasnění.

Nespokojenost v nás je jako náš hodně dobrý přítel, který nám chce říci něco velice důležitého. Pokud ho odstrkuji, nerozumí tomu a hlásí se o slovo víc a víc. Když ho pozorně vyslechnu, spokojeně odejde.

Jak vítáte své přátele?

Aktuální akce