“No to je hrůza, jak má ty boty zničené a celé špinavé. Vůbec se o ně nestará. Je to jako pěst na oko k nažehlenému obleku, jaký má na sobě.”
Mysl nabízí další hodnocení muže sedícího proti mně v metru.
Po chvíli spočine můj pohled na mé vlastní botě. V tlačenici mi někdo omylem šlápl na nohu a špína na botě o tom má co vyprávět. Podpatek už je také dost sešlapaný a zasloužil by si výměnu. Cítím stud a vyčítám si, že jsem si toho nevšimla dříve. Napadá mě, co si asi pomyslí ti druzí, když uvidí mé boty.
Celkem marně se pokouším obě nohy skrýt pod sedadlo, aby nebyly vidět.
Tenhle starý příběh mě napadl, když jsem nedávno přemýšlela o mechanismu, jaký se podílí na zesilování omezujícího strachu v našem životě. Díky historce jsem si uvědomila pevné propojení mezi tím, jak moc jsem byla sama k sobě kritická, a mezi strachem z toho, jak se na mě budou dívat druzí.
Díky mému vnitřnímu kritikovi jsem si sama v sobě tvořila velmi intenzivní bolest. Snažila jsem se ji skrýt před okolím a chránit sebe před dalším zraněním, Protože jsem byla sama k sobě velmi kritická, měla jsem velké obavy, jak na mé nedostatky budou reagovat ostatní.
Strach ze selhání mi působil velkou trému, kdykoliv jsem měla mluvit před lidmi. Také jsem v sobě cítila napětí vždy, když jsem jako manažer měla obhájit před lidmi ve firmě chyby, které vznikly v mém oddělení. Bála jsem se výčitek kolegů jako čert kříže. Bála jsem se jich proto, že jsem jich byla plná. Tvořila jsem si je sama, přinášel mi je vytrvale a většinou naprosto nevědomě můj vnitřní kritik.
Vězela jsem tak v nekonečné smyčce hodnotících a kritických výroků namířených především vůči sobě samotné. Tvořila je má vlastní mysl. Stala se tak vytrvalým generátorem bolesti a strachu.
Dnes mi připadá, že jsem někdy dávno překročila bludný kořen a od té doby jsem se tořila v tomhle zakletém kruhu vlastních myšlenek, bolesti a strachu. Cestu ven mi ukázal až soucit k sobě samé.
Nejprve jsem si začala uvědomovat svůj kritcký hlas a učila se ho přijmout. To se mi podařilo, až když jsem zcela změnila úhel pohledu a dokázala pochopit, že každá část mé osobnosti se snaží svým osobitým způsobem přispět k mé životní spokojenosti.
Můj kritik nápadně připomínal hlasy, které znám z dětství. Hlasy mých rodičů, prarodičů a učitelů. Ti všichni mě vytrvale upozorňovali na chyby. Asi věřili tomu, že když to udělají, tak mi pomohou lépe zapadnout do společnosti. Opak byl pravdou.
Když se mi začalo dařit přijímat můj kritický hlas bez odporu, jeho moc nade mnou zvolna ustupovala. Poznala jsem to i podle toho, že se ze mne stal mnohem tolerantnější člověk. Čím více jsem dokázala přijmout vlastní nedokonalost s laskavostí a soucitem, tím více porozumění jsem nacházela i vůči druhým lidem. Bolest ustoupila a s ná mě postupně přestal sužovat i můj omezující strach.
Mje zkušenost mě přivádí k tomu, že si kvalitu svého života tvoříme způsobem, jakým hodnotíme sebe, druhé a vše kolem nás. Myšlenky jsou naše skutečná tvůrčí síla. Je škoda ji vyplýtvat na něco, o co nestojíme. Naštěstí se i myšlení dá kultivovat.
Soucitný vztah k sobě, který léčí bolest i strach, si vytváříme na prožitkovém workshopu „Jak mít pro strach uděláno“
