„Nech mě bejt, ty debile!“ křičel skoro hystericky asi devítiletý chlapec na svého spolužáka.
Než se oslovený začal hájit podobnými prostředky, oslovila jsem „útočníka.“
„Něco tě trápí?“
Bez zaváhání začal mluvit o tom, co ho skutečně tížilo. Rozbil si tablet a maminka se rozzlobila, protože to nebylo poprvé. Rozhodla se, že opravu zaplatí jako dárek k chlapcovým narozeninám. Ty jsou ale v nedohlednu. Alespoň pro malého chlapce.
Jeho agrese byla jen vyjádřením vnitřního zoufalství a pocitů bezmoci.
Malé nedorozumění mezi dětmi sehrálo pouze roli roznětky, která uvolnila hluboce potlačované emoce. Stačilo pojmenovat všechnu tu emocionální bolest a agrese se rozplynula. Proměnila se ve smutek.
Seděli jsme vedle sebe na zemi. My tři. Já, chlapec a jeho velmi dobře hmatatelný smutek.
Mlčeli jsme. Půl hodiny, nebo možná hodinu.
Odolala jsem touze odvést jeho pozornost jinam. Rozptýlit ho, pobavit ho nebo mu pomoci najít něco, čím by se zabavil. Dopřála jsem těmto zachranitelským snahám v sobě prostor, abych se neprala sama se sebou. Naléhavost se spontánně přerodila do klidného přijetí toho, co se právě děje. Byla to jakási vnitřní jistota, že takhle je to úplně v pořádku. Prostor uvnitř mě se rozrostl a láskyplným přijetím objal chlapcův smutek.
Začala jsem si užívat ten zcela tichý, přesto velice hluboký kontakt s malým chlapcem.
Po nějaké době začal opět mluvit. Mluvil o tom, co staví z lega, jak si hraje s kamarády a jak je pro něho důležité tvořit a hrát si s někým, s kým si rozumí. Úžasnost společně stráveného času nabyla slovy novou kvalitu. Nakonec si odešel v klidu hrát s ostatními.
Prožila jsem si sílu empatie beze slov.
Moje přijímající přítomnost bez snahy něco měnit byla tím, co mu umožnilo přijmout smutek ze ztráty, byť dočasné.
Uvědomila jsem si, že nerozhoduje, o co jsme právě přišli. To důležité je, jak na ztrátu reagujeme uvnitř sebe, a zda si to dovolíme uvnitř sebe vše prožít.
Může se zdát divné srovnávat lidský smutek, když nám zemře někdo blízký, s tím, když dítě přijde o oblíbenou hračku. Z emocionálního hlediska ale uvnitř probíhá velice podobný proces. Člověk se může v první chvíli cítit zaskočen, může být v šoku, cítit bezmoc či bolest. Aby se celá věc mohla uzavřít a dál netížila, je potřeba otevřít se všem těmto emocím, prožít je uvnitř sebe. Nakonec dopřát láskyplné přijetí i hojivému smutku.
Přijetí toho, co je, je východiskem pro změnu.
Fotografie je z PublicDomainPictures z Pixabay
