Tahle přednáška zazněla na festivalu EVOLUTION. Jméno festivalu ve mně vyvolává představu EVOLUCE nebo VÝVOJE. Podle vědců je dalším evolučním krokem poměrně podstatná změna v myšlení a tím i v chování lidské populace. Jedná se o přesun z mocenské kultury založené na tom, že menšina ovládá většinu, a tím o ní rozhoduje, ke skutečné SPOLUPRÁCI.
Tím myslím fungování založená na upřímném zájmu porozumět druhému, motivům jeho chování a jeho vnitřním touhám, a dát jim naprosto stejnou váhu jako vlastním potřebám a záměrům. Odtud hledat dohody a řešení, které zahrnou zájmy obou, nebo všech zúčastněných. Nikdo o nikom nerozhoduje a nikoho nemanipuluje. Zdá se vám to jako utopie?
Dokud budeme jednat automaticky podle toho, jak je naprogramovaná naše mysl, bude tato představa skutečně asi nereálná.
Podstatou celé změny je dosti zásadní posun ve vědomí lidí.
Ve své přednášce jsem se zaměřila na to, jak tento posun můžeme realizovat s těmi, kteří jsou na nás dosud závislí a je tedy nejsnazší je v zájmu lásky a péče manipulovat k poslušnosti. Myslím tím děti.
Na příkladu reálné situace nabízím možnosti, jak můžeme k dítěti přistupovat jako k rovnocenné bytosti, naslouchat mu se vší úctou a respektem, vyslyšet a uznat život, který v něm pracuje a rozhýbává ho k jeho činům. Současně s upřímností a úctou zviditelnit i své vlastní potřeby a postoje v dané situaci. A pak společně směřovat k řešení ve stylu výhra-výhra.
Děti jsou obrovsky učenlivé a je pro ně velmi snadné naučit se jednat s úctou a respektem k druhým, pokud se tak jedná s nimi.
Jsou-li manipulovány, byť s klidem a laskavostí, vrací nám manipulaci ve svém chování. To jsou pak přesně ty situace, které rodiče a učitele zahání do zoufalství a bezmoci.
Když si dospělý neví rady, tak chce, aby dítě porozumělo složitosti světa, který odráží složitost a rigidnost našich naučených myšlenkových vzorců. Je to svět neživý a ve své podstatě iluzorní.
Děti nemají kapacitu na to, aby chápaly, proč vězíme ve virtuální myšlenkové pasti.
Je na nás, abychom v sobě obnovili to, co jsme v minulosti pracně a bolestně ztratili. Myslím tím kontakt se životem v nás, pochopení a úctu k našemu prožívání a naším potřebám, respekt naší intuici. Ta nás nikdy nezklame. Tento kontakt nám usnadní porozumění naším dětem.
Moje babička říkávala: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“
Měla pravdu. Děti jsou báječní učitelé. Když si to dovolíme, můžeme se od nich naučit jak spolupracovat. Je to jen na nás.
Foto: Dana279 z Pixabay