Neumí říci NE!

15. 01. 2020 helena

Potkala jsem „zoufale hodného“ člověka. 

Byla jsem objednaná na prevenci na parodontologii. Přišla jsem s předstihem, protože jsem chtěla přijít na řadu včas, abych stihla odjezd autobusu. Jela jsem na schůzku do jiného města.

V čekárně nikdo nebyl. Z ordinace jsem slyšela hlas lékařky. Po nějaké době přišly do čekárny dvě ženy a povídaly si. Za několik minut vyšla paní doktorka. Vstala jsem v domnění, že jsem na řadě. Vyžádala si naše jména a pak vyzvala jednu z žen, aby šla dál.

Požádala jsem ji, zda by mě mohla vzít dříve, protože bych potřebovala stihnout autobus. Jedním dechem odvětila: “Tak pojďte, ale slečna je po chirurgickém zákroku a má přednost. Navíc nejste objednaná.”

Odvětila jsem, že jsem byla objednaná na 8 hodin. “To není možné,” řekla a zmizela v hloubi ordinace, aby prohledala záznamy. “8:10,” ozval se vzápětí vítězoslavný hlas. Bylo krátce před půl devátou. Pak následoval její asi 10 minutový monolog na téma obtížného bytí ve zdravotnictví, kde nemůžete čekat, že bude vše na minutu přesně. Lidé mají řadu zdravotních obtíží a ty se nechovají podle jízdního řádu. Když se objeví akutní případ, tak má přednost…

Přednáška pokračovala. Sledovala jsem čas a odhadovala, kolikrát už mě za tu dobu mohla kouknout do úst a oznámit, že je vše v pořádku. Preventivní prohlídka trvá obvykle asi tak minutu nebo dvě. Slečna po zákroku už mohla dávno sedět v křesle.

Vyhověla mojí prosbě patrně proto, že ji nedokázala odmítnout.

Nevěděla jsem, co chce ode mne, když vedla svůj dlouhý monolog. Neřekla to. Patrně to sama nevěděla. Nejspíš se snažila touto cestou pouze vypořádat s vlastním chaosem a nespokojeností, které si v sobě vytvořila, když před “akutním” pacientem dala přednost někomu, kdo mohl klidně počkat. Dost možná prožívala obrovský vztek sama na sebe, že nedokázala odmítnout mou prosbu. Ventilovala ho touto zdlouhavou, vyčítavou a nejasnou komunikací.

Její přednáška stále pokračovala. Až zazvonil telefon a ona mi vysvětlila, že také mnoho lidí telefonuje, protože je něco důležitého trápí a ona je tam od toho, aby jim pomohla. I proto není možné očekávat, že člověk přijde na řadu v čase, kdy byl objednán. Zdvihla telefon a začala dlouze hovořit.

Pozorovala jsem, jak ve mně roste zoufalství, zmatek a vztek.

Upozorňovaly mě na chybějící úctu, upřímnost a jasnou a srozumitelnou komunikaci. Po krátké úvaze jsem vstala ze zubařského křesla, řekla “Na shledanou,” a opustila ordinaci. Autobus jsem stihla. Naštěstí měl zpoždění.

Cestou jsem děkovala za okamžiky, kdy jsem schopná ujasnit si své vlastní potřeby před tím, než zareaguji na něčí prosbu. Dokáži pak vyhovět nebo odmítnout bez pocitů viny a zmatku ve vztazích. Vše je pak mnohem jasnější, srozumitelnější a jednoduší.

Mezilidské vztahy představují celoživotní výzvu a příležitost mnohem lépe poznat sebe.

Jako správná “hodná holka” jsem mívala problém odmítnout a nevyhovět. Bylo to pro mne někdy opravdu těžké. Vše se začalo měnit, až když jsem začala respektovat své vlastní emoce a objevila úžasnost vlastních potřeb.

Jsem vděčná za příběh na zubařském křesle, protože naprosto jasně vidím, jak nepříjemné to může být pro ty druhé, když narazí na někoho, kdo neslyší vlastní potřeby, a proto nedokáže říci jasné NE.