NA LOVU

23. 07. 2015 helena

Horké jarní dny mě překvapily nepřipravenou. Od loňského léta jsem postrádala pohodlné letní sandálky. Vydala jsem se tedy na jejich lov.

Vstoupila jsem do obchodu a mé srdce zaplesalo při pohledu na bohatou nabídku. Naděje, že odejdu s párem bot, které budou během léta hýčkat moje nohy, vzrostla.

S touhou v očích jsem si prohlížela vystavené kusy, dotýkala se jich, potěžkávala je a zkoumala ze všech stran. Pozorně jsem přitom naslouchala svojí intuici.

S vybranou botou jsem oslovila prodavačku a požádala ji o svoje číslo. Mlčky zmizela za závěsem.

Za chvilku byla zpátky a v rukou držela krabici. Má naděje stále rostla. Scvrkla se v okamžiku, když jsem si všimla jejího výrazu a uslyšela, jak říká: „Tak máme jen o číslo menší a jen tu druhou barvu. Vyzkoušíte je?“

Otázka mi připadala zbytečná. Proč mám zkoušet něco, co mi nejspíš bude malé? Pro jistotu jsem se ale optala: „Máte zkušenost, že je tenhle typ větší, než odpovídá velikosti?“

„Ne, to ne.“, zazněla odpověď.

Odmítla jsem je zkoušet. Stejně se mi nehodily barevně. Požádala jsem o jiný typ.

Reakce byla stejná. „Vaši velikost už nemáme.“

Nebylo to pro mne až takové překvapení. Ve skutečnosti jsem na to zvyklá. Moje velikost je označována za „okrajovou“. Člověk si tenhle termín může vykládat různě. Třeba, že není tuctový. Je jedinečný.

Vzhledem k mým zkušenostem se sháněním pohodlných a vzhledných dámských bot velikosti 42 bych řekla, že tahle velikost už dávno není výjimečná. Téměř pokaždé, když se vydám na lov bot, zaslechnu zklamání v hlase jiné podobně výjimečné ženy, která by se také nejspíš nehrnula zkoušet Popelčin střevíček.

Učinila jsem ještě několik pokusů obout své nožky. Výsledek byl vždy stejný.

Unaveně jsem si povzdechla, že si připadám jako outsider, když se pokouším nalézt něco důstojného pro svoje nohy. Byl to důsledek mého zklamání. Na počátku jsem si vytvořila slastné očekávání, že uspěji již v prvním obchodě. Nestalo se a mě na okamžik přemohla beznaděj.

Prodavačka reagovala bleskově. Začala mi vysvětlovat, že tak to vůbec není. Bot se prý v téhle velikosti vyrábí dostatek a oni je také objednávají. Ale je třeba myslet i na ostatní a tak objednávají i jiné velikosti. Problém není tudíž na jejich straně.

Dozvěděla jsem se, že chybou bylo, že jsem si vybírala samé modely, u kterých už mou velikost prostě neměli. Nemohou jich brát více, protože jim pak zbývají a musejí je vracet a s tím mají velkou patálii.

Ta poslední informace mě zaujala. Požádala jsem ji, zda by mi byla ochotná ukázat boty v mém čísle, které se budou vracet. Zareagovala velmi vstřícně a začala je spěšně hledat. Pak si vzpomněla, že ten jeden pár, kterého se tato informace týkala, už předali do outletu. Ochotně mi sdělila, do kterého.

Poděkovala jsem a šla domů trénovat chůzi bez bot.

 

Zklamání

 

Pro ženu s velikostí bot 42 to byl banální příběh, který zažívá téměř při každém pokusu obout své úctyhodné nohy. Pro mě měl ale své hluboké kouzlo v dobrodružství, které jsem paralelně prožívala.

V přímém přenosu jsem sledovala, co se dělo s mými pocity v závislosti na představě, která se objevila v mojí hlavě.

První byla lákavá vize pohodlných bot a slastného pocitu z chůze. Srdíčko se zatetelilo.

Po několika marných pokusech jsem sama sebe náhle viděla jako bosého vyhnance z celé společnosti a pohltil mě smutek a frustrace.

Když se mi pak paní prodavačka jala vehementně vysvětlovat, že se jen na věc dívám ze špatného úhlu a že je vlastně mojí chybou, když chci boty, které v mojí velikosti nemají, tak jsem prožívala stav horkého asfaltu pod parním válcem.

S tím, jak rostla její úporná snaha přesvědčit mě o správnosti jejich obchodních praktik, ve mně rostlo napětí. Konflikt byl na spadnutí. Naštěstí jsem si byla velmi dobře vědomá toho, co se děje, tak jsem svou emoci s láskou přijala a odešla.

Venku jsem si položila otázku: „Co bych od ní chtěla slyšet, aby se ve mně místo napětí rozlilo uvolnění?“

Stačilo by, aby jednoduše respektovala můj smutek z nezdařeného lovu. I takové momenty patří do života. Pokývání hlavou na znamení porozumění by úplně stačilo.

 -----------

Naučili jsme se své emoce nevidět a potlačovat a možná právě proto nás děsí, když je vnímáme u druhých. Leckdy se je pak snažíme zažehnat jako nebezpečný požár tím, že je popřeme. Děláme tak neustále pravý opak toho, co je třeba, abychom se ve vztahu sami se sebou i s druhými lidmi cítili příjemně a beuzpečně.

Emoce nám ukazují cestu životem. Pokud je nedokážeme přijmout a plně respektovat, často tápeme, ztrácíme se a nevíme si rady. Celkem zbytečně pak bereme na pomoc vysvětlování a argumenty, které obvykle ničemu nepomohou. Mnohem užitečnější je věnovat jim svou pozornost a porozumět tomu, co nám sdělují.