Trvalo jen velmi krátce, a přece mělo takovou moc, že zvedlo mou náladu z mírné spokojenosti do prožitku téměř hmatatelné lásky ke všemu kolem. Bylo prosté a zdánlivě zcela obyčejné.
Ráno jsme vystoupili z vlaku v Berouně a chystali se vyrazit na výlet do přírody. Byla poslední šance koupit si jídlo na cestu.
Přistoupila jsem ke stánku, kde mladá žena prodávala Fornetti. Neměla na tričku napsáno “Jak vám mohu pomoci?” V očích a v celém obličeji se ale dalo číst, že jí dělá opravdovou radost, když může lidem dělat malé radosti drobným pečivem, které prodává.
Vzala jsem si od ní sáček s Fornetti a cítila, jak ve mně uvnitř cosi taje. Už jsme odcházeli, když jsem si uvědomila, že by mi ještě udělala radost káva. Vrátila jsem se ke stánku a požádala ženu o presso lungo. S odzbrojující laskavou upřímností mi vysvětlila, že presso mi nemůže uvařit.
S jemným a lehce omluvným úsměvem mi sdělila, že jejich kávovar dělá jen něco jako překapávanou kávu. Bez váhání mi ho ukázala a vysvětlila, co vše umí. Ještě dodala, kdybych věděla, že přijdete, přinesla bych z domova můj vlastní kávovar. Mám Dolce Gusto a dělá opravdu úžasnou kávu.
Byla jsem ohromená její bezprostředností. Naplno jsem cítila, že tu není proto, aby prodala a vydělala. Je tu proto, že má ráda lidi a že jim ráda dělá radost. Koupila jsem si její překapávanou kávu. Kdyby mi neřekla, že nemá presovač, nejspíš bych nic nepoznala. Možná bych si pomyslela, že už jsem pila lepší kávu. Tahle měla ale úplně jiné kouzlo.
Odcházela jsem až po okraj naplněna láskou k celému světu. Tu jsem dostala darem od té mladé ženy, která je ráda na světě. Byl to nečekaný dárek, za který jsem cítila hlubokou vděčnost. Zamračený a šedivý den se rázem rozzářil. Moc jsem si ho užila. Díky za to krásné ráno.
