KDO JE KDO?

16. 11. 2013
vysoketatry_130830_1788

Toulal se krajem a poznával nová místa.

Šel kolem pečlivě udržovaného domku měkce posazeného do úhledné zahrádky, jako když si hříbek hoví v mechu.

Vepředu ho vítaly záhony sametově rudých růží, afrikánů zlátnoucích ve slunci, střapatých aster a sladce vonících karafiátů.
Zpoza domku zvědavě vykukovaly pečlivě zastřižené koruny ovocných stromů a bylo možné zahlédnout i záhonky se zeleninou protkané pískem vysypanými cestičkami.

Domácí pán odpočíval pod pergolou u boční stěny domu. Zahrada i dům vyprávěly příběh plný harmonie, barev, tvarů a vůní. Byl to příběh o jejich pánovi.
Poutník si užil té nádhery, pozdravil se s domácím pánem a pokračoval po cestě dál.

Až těsně pod lesem se choulila roztrhaná chaloupka z větší části ztracená v houští jako pohádkový zámek porostlý šípkovými růžemi. Celá houština byla obehnaná zdí, na které se viditelně podepsal zub času.

Otvory ve zborcené zdi vyzývaly kolemjdoucí, aby nahlédli a vstoupili dál.

Zeď

Se zvědavostí dítěte objevujícího svět překročil poutník hromadu kamení a zastavil se na kraji zpustlé zahrady. Všude byla vysoká tráva a místy i těžko proniknutelné houští. Nad ním smutně žalovaly zplanělé ovocné stromy, že se jim dlouhá léta nikdo nevěnoval.

Počáteční zaváhání přemohla zvědavost a poutník si začal klestit cestu směrem, v němž tušil dům. Okenice vrzající ve větru mu vydatně napovídala. Okna v domě byla rozbitá a dveře poškozené a vyvrácené. Bylo zřejmé, že tu již léta nikdo nebydlí.

Jaké bylo překvapení, když se z trosek domu ozval hluk a s hlasitým nadáváním a množstvím výhrůžek se z něj vyřítil pan NIKDO. Pouštěl hrůzu, aby zahnal nezvaného hosta na ústup.

Potkávám lidi, kteří pečují s láskou o zahradu svého života. S klidem a laskavostí dávají najevo, kým jsou a kudy se v životě ubírají.

Vídám ale také ty, kteří zatím tápou a váhají, v jakém domě žít a co pěstovat na zahradě. Někdy se snaží skrývat své pochybnosti. Pak se snadno stane, že jim někdo vnikne do „jejich“ prostoru a oni se cítí ohroženi.

Vědět kým jsem, v čem spočívá má jedinečnost a kam směřuji, umožňuje každému z nás ukázat našemu okolí jasně a bez násilí, kde jsou naše hranice. Vymezujeme tak zřetelně a jednoznačně svůj životní prostor.

Pokud ale sami o sobě nemáme jasno nebo se obáváme otevřít se světu, jak pak mají ti druzí poznat, kam nemají vcházet bez vyzvání?

Svou nečitelností je sami nabádáme, aby osídlili pustinu. Když se tak stane, máme často potřebu se bránit.

Zaplňme tedy svůj prostor tím, co nám přinese radost a v čem budeme vnímat smysl a užitek i pro ostatní. Dovolme své zahradě rozkvést.

Aktuální akce