„Nikde neleží pravda na povrchu.“ Albert Einstein
Kulturní zvyklosti, v nichž vyrůstáme a žijeme, nás podstatným způsobem ovlivňují, aniž si to do všech důsledků uvědomujeme. Jedním z velmi silných vlivů představuje výchova v rodinách a ve školách. Právě během dětství je naše mysl nejvíce programována.
Od mala jsme obvykle vedeni k tomu, abychom viděli, kde děláme chyby, kde jsme se provinili. Obrovská síla skrytá v naší pozornosti je směřována k našim nedostatkům a ke kritice našich projevů a schopností. Mnohdy nás někdo srovnává s ostatními, s tím, kde jsou oni lepší.
Máme zpravidla jen málo příležitostí uvědomit si důležitost naší jedinečnosti. Jen výjimečně se stává, že je rozvoj našich specifických talentů a schopností podporován a upřednostňován před obvykle kladenými požadavky na vzdělání. V některých případech se dokonce může stát, že jsou naše unikátní schopnosti zesměšňovány nebo zpochybňovány, a tak se je učíme raději nevidět a potlačit.
Tradiční výchovné přístupy směřují k tomu, aby z nás vyrostli dobří občané a slušní lidé. Přes tento pozitivní záměr jsou výsledky této výchovy stále více na překážku nárokům, které na nás klade rychle se měnící společnost.
Mnohaleté výchovné úsilí se pak v dospělosti projevuje velmi často tak, že míjíme sami sebe, tedy své niterné potřeby. Může se pak stát, že nás dožene vlastní nespokojenost. Když se to stane po 40. roku věku, říká se tomu krize středního věku. V poslední době se tato „krize“ objevuje stále častěji u mladých lidí kolem 20 let.
Jak se projevuje?
Člověk často neví přesně proč, ale v životě, který žije, se cítí jako v malých botách. Může vnímat frustraci nebo prožívat silný stres, aniž vidí skutečný důvod. Uvnitř se usadila nespokojenost a ta nedovoluje radovat se a tvořit, jak by člověk chtěl. Bere na sebe podobu rozladění, nerudnosti, pocitů méněcennosti, vnitřní nejistoty a dalších stavů vnitřní nepohody, které bývají označovány za „depku“.
Někdo to přijme jako nutné zlo, které přichází jako důsledek čehosi, co nelze ovlivnit, třeba právě věku. Ti šťastnější začnou hledat, co vlastně od života chtějí. Touží najít, co by dělali, aby v tom byli dobří a spokojení. Rádi by vnímali smysl a užitek plynoucí z jejich konání. Snaží se prostě nalézt svou jedinečnost. To, co je každému z nás vlastní, čím se od sebe navzájem alespoň trochu lišíme a s čím jsme přišli na tento svět.
Proč jen někteří věří v možnost změny?
Důvodů je celá řada. Plynou především z již zmíněného naprogramování, tedy z nevědomých návyků, které jsme si vytvořili v dětství, a z přijatých pravd. Každý z nás má tak svůj vlastní systém víry. Věří, že něco je nevyhnutelné, něco je možné a něco možné prostě není. Velmi výstižně to vyjádřil Henry Ford: „Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“
Jinou příčinou může být i to, že o našich emocích a jejich nesmírném významu pro náš život se zpravidla během naší výchovy mnoho nedozvíme. Je to opravdu škoda, protože jde o důležité signály, kterými nás tělo upozorňuje na aktuální stav našich niterných potřeb. Teprve jejich naplněním přichází spokojenost.
Červené kontrolky na řídícím panelu vozu přehlíží málokdo. Když to udělá, brzy dojede. Naše tělo má mnohem větší setrvačnost a tak si můžeme dovolit léta přehlížet naše červené kontrolky a tvářit se statečně. Nás přece nějaké „citečky“ nemohou rozházet.
Jazyk emocí a potřeb je nám proto z velké části neznámý. Obvykle dokážeme říci, že se cítíme dobře nebo špatně. Z potřeb si pak nejlépe uvědomujeme ty fyzické. Máme hlad a žízeň, chce se nám spát. Mnohem méně dokážeme pojmenovat například jedny z nejzákladnějších potřeb, jakými jsou respekt nebo porozumění a důvěra. Ještě obtížnější bývá uvědomit si, co by se mělo stát, aby tyto potřeby byly naplněny, případně o to požádat druhou osobu.
Dobrá zpráva je, že se to dá při troše úsilí napravit.
Porozumět své jedinečnosti, najít svůj životní směr, lze mnohem snáze, když porozumíme systému naší vlastní vnitřní navigace. Ta nám v každém okamžiku hlásí, zda jdeme dobře, nebo zda jsme sešli z cesty. Právě tuhle informaci nám dávají naše pocity. Pomáhají nám se rozhodovat v zájmu naplňování našich potřeb, tedy v zájmu naší spokojenosti.
Plán cesty tvoří pak především náš hodnotový systém v kombinaci s našimi přirozenými schopnostmi. V něm se skrývá tajemství motivace, naše přirozená touha tvořit a konat.
Hlavním záměrem tohoto projektu je prostřednictvím hlubšího sebepoznání a porozumění řeči vlastního těla (řeči emocí) podpořit nalezení vlastní jedinečnosti. Tu je možné snadněji uvést do života pochopením vlastní vnitřní motivace a komunikací založenou na vzájemné úctě a porozumění.
Na projektu spolupracuji se zkušenou lektorkou a koučkou Olgou Lošťákovou a Jarmilou Klimešovou, která má díky svým bohatým životním zkušenostem a dlouholetému zájmu o osobní rozvoj hodně co předávat dál.