Přiznávám, že téma prosby jsem do té doby nedoceňoval. Vůbec mi nedocházelo,
že prosbu mohu používat k tomu, abych byl pro druhé lidi v běžných rozhovorech v každodenním dění čitelnější.
Nenapadlo mne, že když se mi povede uvědomit si v průběhu dialogu nějakou ze svých „všelidských“ potřeb, mohu ji pomocí vhodné prosby včas vyjevit a ošetřit. Mohu tak významně ovlivnit, jak se bude další rozhovor vyvíjet.
A mohu dokonce přispět k tomu, že vznikne propojení a porozumění.
A to jsou hodnoty, ke kterým vlastně v drtivé většině případů směřuji jako k žádoucímu výsledku.
V kurzu se mi moc líbila promyšlená struktura, že se postupovalo od jednoduššího ke složitějšímu.
Velkým objevem pro mne bylo, že mohu prosit nejen o nějakou akci, vstřícnost či spolupráci, ale mohu si říci i o upřímnost a empatii.
Dosud jsem žil v domnění, že tyto hodnoty mohu od druhého očekávat jen jaksi náhodou, jako jednu z možných „odměn“ vyplývajících ze vztahu s tím dotyčným (nebo s tou dotyčnou), pokud on/a usoudí, že jsem jich „hoden“. A díky kurzu jsem si uvědomil, že si o ně mohu požádat. A že to mohu udělat způsobem, který nás sblíží.
Závěrečný díl kurzu naznačil, že ty dovednosti, které jsme se v něm naučili, můžeme používat i na řešení docela zapeklitých komunikačních situací.
Dal mi dobrou inspiraci k tomu, abych se ty dovednosti postupně učil tvořivě využívat ve svém životě, ve svých vztazích.
Velmi jsem ocenil Heleniny texty Úvahy o prosbě, Prosba o upřímnost, Prosba o empatii a Využití prosby v reakci na kritiku, obvinění apod.
Pro mne to byly (a stále jsou) velmi cenné podklady, ve kterých jsem mohl sledovat,
co vlastně všechno měla Helena na mysli, když kurz ve spolupráci s Jarmilou vytvářela.
Je to také něco hmatatelného (jakási skripta), co mi po kurzu zůstane, abych se k tomu mohl vracet
