Narazila jsem na video, v němž Eckhart Tolle mluví o tom, co se může dít, když má člověk spojenou svou vlastní hodnotu s tím, co si on sám a především ti druzí myslí o něm a o tom, co dělá. Zmiňoval se o strachu, který dokáže člověka zablokovat, když přijde o práci, na níž navázal svou hodnotu.
Okamžitě se mi vybavily vzpomínky na měsíce, které jsem prožila zahlcená strachem a úzkostmi všeho druhu. Přišly velmi náhle poté, co jsem se rozhodla opustit svou pracovní kariéru. Do té doby jsem vůbec netušila, jak silně jsem byla spojena se svou manažerskou rolí.
Matně jsem si vybavovala vzpomínky na lehkost, s jakou jsem žila v počátcích svého pracovního života. Tam jsem se nezabývala tím, co bude, zda najdu práci a vydělám peníze. Snad proto mě zaskočilo, když mě náhle zahltily černé myšlenky na budoucnost a pevně se mě držely. Přicházely pochybnosti, zda opravdu dokážu zcela změnit obor svého působení, zda zvládnu upoutat pozornost těch správných lidí, najít si klienty a vůbec žít v nových okolnostech, pro které jsem se sama a zcela dobrovolně rozhodla.
MyšlenKy byly někdy velmi neodbytné a přinášely mi temné představy a tom, jak mě lidská smečka zcela vypudí ze svého prostoru a já budu někde sama o hladu, bezmocná a ztracená pomalu umírat. Vzpomínám si, že jsem se i v noci budila a vnímala strach, jako by mě něco přímo ohrožovalo. Ve skutečnosti mě ohrožovalo jen mé vlastní vyděšené ego, které utrpělo velkou ránu, když jsem opustila “bezpečí” mé utěšeně rostoucí pracovní kariéry.
Náhle jsem stála duševně obnažena. Nebyla tu žádná role, do které bych se mohla zahalit. Mohla jsem být jen sama sebou. To jsem se ovšem během let pečlivé domácí i školní výchovy celkem dokonale odnaučila. Vůbec jsem netušila, kdo jsem. Zažívala jsem tak šok a strach z vlastního pouhého bytí. Mohla jsem obdivovat neuvěřitelnou kreativitu svých vlastních myšlenek, které si vždy dokázaly najít něco, co mi vzalo totálně vítr z plachet, co způsobilo uvnitř mého těla naprosté sevření.
Vnímala jsem v sobě v té době jedinou skutečnou jistotu. Věděla jsem, že opustit kariéru byl správný krok. Tak mi nezbylo, než se vydat džunglí hledat cestu domů. Netušila jsem, jak ji mám najít. Tak jsem udělala to, co se nabízelo. Obrátila jsem pozornost ke svému strachu a postupně jsem se od něho začala učit. Našla jsem odvahu s ním být, přijmout ho a poskytnout tak soucit sama sobě.
Přestala jsem hledat sebe a svůj klid a spokojenost venku. Byl to patrně nejmoudřejší krok mého života vůbec.
Od té doby jsem na cestě domů, k sobě. Vždycky, když mám dojem, že “jsem doma,” tak cítím dokonalé smíření se vším, co mi život přináší. Když mě navštíví můj přítel strach, tak vím, že zase bloudím džunglí, že se potřebuji vrátit na svou cestu. Naučila jsem se, že domů mě přivede soucit se vším, co se ve mně odehrává, ať to jsou ne právě příjemné myšlenky nebo emoce.
Tam hluboko uvnitř mě, kde jsem doma, se rozprostírá nekonečný klid a pocit naplnění a spokojenosti. Mnoho let jsem je hledala venku. Jsem hluboce vděčná za to, že mě můj strach přivedl k tomu, abych otočila svou pozornost dovnitř sebe. Tam jsem to já. Tam vnímám svou přirozenou lidskou hodnotu.
Pokud vás na vaší cestě zastavuje strach, můžete si o tom se mnou přijít popovídat na přednášku „Jak se nebát strachu“ nebo si prakticky vazkoušet, co můžeme se strachem provést, na workshopu „Jak mít pro strach uděláno.“ Jste vítání.
