STATICKÉ MYŠLENÍ

10. 10. 2017
womens-power-2137563_1920

“Dnešní děti jsou líné, nemají vůbec zájem se učit,” stěžovala si učitelka na své svěřence. Poněkud nešťastně tak vyjádřila své zoufalství a bezmoc z toho, že se jí nedaří navázat s dětmi takový kontakt, jaký by ráda.

Náš jazyk se podobnými výroky přímo hemží. Naučili jsme se vše automaticky onálepkovat a zhodnotit. Rychle se tak zorientujeme v dynamickém světě. Má to ovšem své nevýhody.

Jednou z nich je, že hodnotící výroky nenápadně podsouvají dojem neměnnosti. Dám dítěti nálepku “je líný” a v tu chvíli už nevidím dítě, ale svou představu lenocha. Kdesi na pozadí mysli sílí tiché přesvědčení, že líný je a bude už pořád. Lidé se přece nemění.

Jako student jsem na tom ve škole jednou vydělala. S učením jsem neměla problém, tak jsem patřila mezi studijní elitu třídy. Svůj díl na tom měl i fakt, že jsem si rychle načetla strategie učitelů a s velkou přesností jsem dokázala odhadnout, kdy bude hrozit nebezpečí zkoušení. Jednou jsem to ale podcenila a byla jsem vyvolaná zcela nečekaně.

Na otázku jsem sice odpovídala, ale pouze ve zcela obecné rovině. Požadované informace jsem nevěděla. Můj výkon byl ohodnocen 1- a slovy: “No v podstatě jsi řekla všechno, jen pár drobností chybělo.” Nechápala jsem to. Můj výkon byl v nejlepším případě na 3. Hned po mě byl vyvolán spolužák, který měl nálepku “lempla a čtyřkaře.” Na rozdíl ode mne se učil a uměl. Řekl vše podstatné. Dostalo se mu ocenění slovy: “No bylo to o něco lepší než obvykle, tak za 3.”  Třída zašuměla podruhé a já jsem už nechápala vůbec nic. Známky jsme měli dostat naprosto obráceně.

Tohle dokáže statické myšlení. Jak si jednou člověka zařadí do škatulky, tak už ho tak prostě vidí bez ohledu na realitu.

Neměnnost a statičnost v našich představách mívá i nepříjemné důsledky pro nás samotné. Brání nám totiž prožít a přijmout přítomnost takovou, jaká je. To je pro mě jedna z největších absurdit lidského chování vůbec. Když už se něco děje, proč to popírat? V člověku jen zbytečně vzniká uvnitř napětí z boje mezi představou a realitou. Vnitřní konflikt pak může snadno vzkypět a proniknout až do vztahů s ostatními lidmi.

Zachytila jsem takovou myšlenku u sebe zrovna nedávno. Pracovala jsem na počítači a protože mi bylo chladno, vzala jsem si mikinu. V hlavě se ozval nenápadný, leč nepříjemný hlásek: “Je skoro léto, venku je teplo a ty jsi nabalená, jakoby mrzlo. Co budeš dělat v zimě?”

Směr, kterým se začalo ubírat mé myšlení, se mi ani trochu nelíbil, tak jsem ho prostě stopla. Rozhodla jsem se nevěřit tomu, co se mi ten vnitřní Rejpal snažil podsunout. To, že v tuhle chvíli je mi chladno, nevypovídá totiž vůbec nic o tom, jak se budu cítit za půl roku, za měsíc nebo za minutu.

Život je jako řeka. Neustále se mění. Teď je mi chladno a za chvilku mi bude možná horko. Z toho vůbec nic neplyne o budoucnosti. Egoická mysl vytváří ráda projekce do budoucnosti a ještě raději nás straší. Jediným výsledkem je, že se děsíme budoucnosti a neužíváme si život, který máme právě teď. Ten nám nepozorovaně protéká mezi prsty.

Každá takováhle zkušenost zvyšuje mou ostražitost vůči vlastním myšlenkám. Nechci být jejich otrokem. Jak říká Eckhart Tolle: “Nejste vaše mysl.”

Aktuální akce