Stres je způsoben tím, že jsme “tady” a chceme být “tam”.
Eckhart Tolle
Eckhart Tolle je jedním z mých učitelů. Učím se od něho, jak si naplno užívat život v přítomnosti.
V dětství jsem se naučila těšit na to, co bude. To, co bylo, mě leckdy příliš neuspokojovalo nebo to dokonce vyvolávalo napětí a stres. Nebavilo mě například sedět celý den ve škole a nesmět se hýbat, když tělo tolik toužilo po pohybu. Strach z trestu v podobě výčitek učitelů a posléze mojí maminky, mě uzemňoval.
Začala jsem se tedy alespoň “vypínat”, pokud nehrozilo akutní nebezpečí ze zkoušení. Přestala jsem vnímat hlas paní učitelky, nebyla jsem přítomná a odplula jsem v myšlenkách tam, kde mi bylo dobře. Těšila jsem se, až bude po škole a já budu moci běhat s dětmi venku, půjdu na trénink gymnastiky, nebo jsem snila o tom, až budu dospělá a nebudu muset nikoho poslouchat. Léta jsem tak trénovala míjení přítomného okamžiku, protože byl naplněn nepříjemným napětím.
Dneska se učím opak. Pochopila jsem, že skutečná spokojenost nevzniká tím, že se člověk těší na něco, co teprve přijde. Návyk unikat přítomnosti je velice silný. Tak třeba pozoruji, když ráno cvičím, že najednou začnu ztrácet pozornost, vznikne ve mně neklid a podivný dojem, že bych si měla pospíšit a dělat už něco jiného.
Zkoušela jsem tohohle našeptávače ignorovat. Bylo to horší. Přidal na intenzitě.
Úspěch se objevil, až když jsem ho začala brát vážně jako rovnocenného partnera do komunikace.
Všichni potřebujeme, aby nám druzí naslouchali, když jim chceme něco důležitého sdělit.
Chceme také, aby nám chtěli porozumět. Kvůli tomu s nimi mluvíme. A když se to neděje, přichází nespokojenost a s ní snaha zesílit hlas, aby mě konečně uslyšeli.
Začala jsem tedy s tím naléhavým hlasem v mojí hlavě empatizovat. Velmi rychle přišla úleva.
Přestala jsem v něm vidět nepřítele, který mi chce škodit. Naopak jsem si uvědomila, že se mi snaží přispět k mojí životní spokojenosti svou neustálou péčí. Záleží mu na tom, abych zvládala svou práci v dohodnutých termínech, aby mi druzí důvěřovali a chtěli mě mezi sebe. Je pro něj důležité, abych zvládla svou práci včas a měla prostor na odpočinek a zábavu. Prostě chce, abych byla v životě šťastná a nezažívala žádné bolesti a smutky.
Dojala mě jeho péče. Objevila jsem za tímhle hlasem mojí neustále starostlivou maminku.
Každý rodič chce pro své děti to nejlepší a vyjadřuje to způsobem, jaký se naučil ve svém dětství. Moje maminka se naučila kárat, soudit, vyčítat a radit. Špatně se mi v tom nacházela láska a laskavost.
Nosím si její hlas ve své hlavě. I když jsem dospělá a nemusím nikoho poslouchat, tak její vliv zůstává se mnou stále.
Obrovsky se mi ulevilo, když jsem ukončila boj s tímto hlasem a začala s ním vést dialog.
Hlas přichází neustále. Mám ale volbu. Mohu ho ignorovat, bojovat s ním nebo ho přijmout. Ta třetí varianta se mi skutečně osvědčila. Tak i když hlas přichází, nijak mě už neomezuje. Naopak. Opakovaně si díky němu uvědomuji obrovskou oddanost a lásku mojí maminky. A cítím za to vše hlubokou vděčnost.
