Od násilí k odpovědnosti

26. 01. 2018 helena

Ve skupince dětí z jedné malé školy vzniklo napětí a nechtělo se mu jen tak odejít.

Povídaly jsme si společně o tom, co se děje. Některé děti si stěžovaly na agresivní chování druhých. Jiné byly upřímně nešťastné z agrese, která v nich neočekávaně rostla, a ony si s ní nevěděly rady. Ohromovala mne otevřenost dětí, jejich postřehy o tom, co se v nich odehrává a jak se chovají.

Nakonec jedno z dětí pojmenovalo pravděpodobný zdroj jejich strachů a nervozity.

Rodič jednoho z bývalých žáků se údajně nechvalně vyjádřil na adresu školy. Dětem se to doneslo. Byly zaskočené a jejich fantazie pracovala na plné obrátky. Přinášela představy o tom, že nepěkné slovo může ohrozit existenci školy, kterou mají rády. Vnější okolnost, na které vyrostl strach, byla na světě.

Pojmenování přineslo mírnou úlevu. Tu rychle vystřídal znovu sílící strach. Padala obvinění a nadávky určené otci jejich kamaráda. Zarazilo mne, jak silná nenávist a agrese zněly v jejich slovech. Za nimi se skrývala naprosto zoufalá bezmoc a bezradnost.

Takhle nějak se rodí i fyzické násilí, napadlo mě.

Na počátku jsou domněnky o tom, že mě ten druhý ohrožuje. Z člověka se pak v jeho představách stává bezmocná oběť, která se buď úplně stáhne do sebe, nebo vyrazí do boje proti domnělému nepříteli.

Událost mě přiměla k hlubšímu zamyšlení nad účelem procesu, kterému říkáme výchova. Uviděla jsem totiž velmi silnou paralelu mezi bojovností dětí a konflikty dospělých v osobních nebo pracovních vztazích.

Vždy, když se účastním jejich mediace, nacházím společného jmenovatele. Je jím naše bujná fantazie, která produkuje hodnocení, soudy, kritiku, očekávání a domněnky všeho druhu. Pokud si toho člověk není plně vědom, začnou jeho chování ovládat emoce, které si v důsledku svých představ vytváří. Obhajuje svou „pravdu“  a hledá argumenty na její obhajobu. A konflikt je na světě. Další společnou částí je odmítání odpovědnosti za vlastní emoce, které se projevuje právě v obviňování druhého.

Může to vypadat například takto: „Fakt mě štveš, jak pořád překrucuješ, co říkám.“

Člověk, který si je vědom sám sebe, svého způsobu myšlení, a který je díky tomu schopen přijmout odpovědnost za sebe a své chování, by spíše řekl: „Mám vztek a cítím bezmoc, protože mi záleží na tom, abys porozuměl mým slovům tak, jak jsou myšlena. Vnímám, že se to nedaří, a nevím teď, jak to změnit.“

Vztek a bezmoc vyjádřeny tímto způsobem, už zpravidla nepřerostou v agresi. Člověk si je totiž vědom toho, co se v něm odehrává a ví, že je toho sám tvůrcem. Nepotřebuje vinit okolí ze své nespokojenosti, vynucovat si od okolí nápravu a už vůbec nemá potřebu útočit.

Říkám tomu život v pravdě. Vím, co si to tvořím, co se uvnitř mě děje, beru za to odpovědnost a jasně to pojmenuji, aby se ten druhý nemusel dohadovat, co se to se mnou děje. Komunikace je pak mnohonásobně jednodušší a jasnější. Vzniká tak šance na nalezení řešení bez konfliktu či boje.

A tohle je podle mne velmi důležitým posláním procesu výchovy. Ideálně bychom to jako dospělí měli prostě dělat, protože osobní příklad je tím nejspolehlivějším výchovným prostředkem. Pak bychom si mohli být jistí, že naše děti jsou skutečně připraveny na život, protože vědí, kým jsou. Mají sebe-vědomí a díky tomu i sebe-důvěru. Chápou, co je pro ně důležité a pociťují přirozenou odpovědnost za sebe a celý svůj život.

Z vlastní zkušenosti vím, že vůbec není snadné být takovým vzorem, vytvořit nové návyky, které nahradí to, co jsme se naučili. Stojí mi ale za to na tom pracovat a znovu a znovu si uvědomovat, jak jinak chci příště v takové situaci jednat. Co myslíte?

Velmi cenným pomocníkem na téhle cestě je pro mne koncept Nenásilné komunikace. Pomáhá mi k prohlubování vědomí v komunikaci. Mým záměrem je pomoci těm, kteří se chtějí vydat touto cestou. Základní prožitky tak můžete získat během série workshopů Tance zvaný empatie. Jste vítáni.