Vrátila jsem se z dovolené a začala si zvykat opět na pracovní tempo.
Po určité době jsem si uvědomila neklid v těle. Nedokázala jsem se soustředit a užívat si práci, která mě obvykle baví. Tyhle pocity fungují jako značka STOP před křižovatkou. Uposlechla jsem a zastavila se. Pozorovala jsem, co se uvnitř děje.
V hlavě se tlačily myšlenky, jedna přes druhou. Nebyly nic moc pěkné. Byla tam spousta hodnocení, která se týkaly lidí z týmu, toho, co by měli dělat a nedělají, nebo co by naopak dělat neměli a dělají. Točila jsem se v kruhu svých myšlenek. I když jsem si uvědomila, že jsou to všechno jen mé domněnky, stejně jsem si připadala jako kus prádla na šňůře, s nímž si vítr dělá, co chce.
Do tohoto bezvládí probleskla myšlenka: “Je to o tobě, ne o těch druhých.” Pomohla mi se doopravdy zastavit a přenést konečně pozornost k mým pocitům a potřebám, které se schovávaly za všemi těmi domněnkami.
Potkala jsem tam mého dobrého přítele, můj strach. Svým osobitým způsobem mi hlásil, že mi chybí kus sebedůvěry a především jistota, že jsem naprosto v pořádku bez ohledu na to, co se děje kolem. Přišel mě upozornit na starý známý vzorec myšlení, kterému říkám “dobrá máma.”
Tenhle vzorec mě kdysi jako matku pošťuchoval, abych svoje dítě nutila do určitého typu chování. Vnucovala jsem mu svou představu o tom, jak vypadá spokojené dětství. Na pozadí byla vlastně moje závislost. Mou spokojenost se sebou jsem totiž navázala na chování svého dítěte. Proto jsem ho celkem marně přesvědčovala o tom, čím by měl naplnit svůj čas, abych si jako matka mohla říci, že zvládám dobře svou roli, že vychovávám správně.
Tentokrát jsem měla možnost uvidět tento vzorec v akci nikoliv ve vztahu k dítěti, ale ke kolegům. Uvědomila jsem si, že jsem své sebehodnocení nevědomě navázala na chování lidí v týmu. “Dobrý manažer či lídr” je podobný mýtus jako “dobrý rodič.” Za chování druhých lidí nemůžeme z principu věci nést žádnou odpovědnost, a už vůbec nedává smysl vztahovat k němu vlastní sebehodnocení.
Vychovávat děti je podobně náročný proces jako vést lidi. Neexistuje na to jednoduchý návod, který by vždy zafungoval stejně a který by zajistil, že nebudeme dělat to, co posléze označujeme za chyby. Učím se tedy přijmout bez výčitek situace, kdy se věci nedaří, jak bych chtěla. Jsou to momenty, za které jsem později vděčná, protože díky nim poznávám stále lépe sebe i druhé.
V roli manažerky jsem si tak prožila okamžiky bezmoci, která byla navlas stejná jako kdysi ta v mé mateřské roli. Kdybych dovolila tomuhle vzorci, aby dál vedl mé kroky, začala bych nejspíš vytvářet na kolegy tlak, aby dělali to, co si já myslím, že je správné. Odhaduji, že zpět by se mi vrátil především VZDOR, který by mé pocity marnosti a bezmoci ještě prohloubil.
Pokud necháme automat, aby nás řídil, snadno se stane, že se člověk zacyklí ve vlastních myšlenkách. Běhá pak jako křeček v kolotoči. Čím víc se snaží, tím je uštvanější a vyčerpanější. Chci-li z kolotoče vystoupit, nezbývá než se zastavit a uvědomit si, co se ve mne děje a o co důležitého svým chováním usiluji.
Často je nejprve potřeba ukonejšit upovídanou mysl, která se snaží každý pokus o zastavení se sabotovat výhrůžkami, že na to “nemám čas.” Když vypnu automat a uvědomím si, jak si sama tvořím svůj nepokoj, mám šanci na skutečnou změnu vzorce svého myšlení a tím i svých pocitů a chování.
Vzpomínám si, že první pokusy nebyly snadné. S rostoucí zkušeností sílí ale touha znovu a znovu obnovovat vědomý kontakt s vnitřní motivací, s mými potřebami, protože právě to mi přináší úlevu a lehkost do života. Zažívám tak posun od bezmoci a frustrace, které přicházejí, když uvěřím, že “mám pravdu,” ke stavu přijetí sebe i druhých a zvědavé otevřenosti učit se z každé situace. Život je obrovské dobrodružství. Učím se nebrat ho úzkostně vážně, abych si ho mohla naplno užít.
