MYŠLENÍ JAKO DROGA

28. 04. 2017 helena

Vášeň dětí a mladých lidí v počítačových hrách vyvolává ve světě dospělých nejrůznější odezvu. Setkávám se s celým spektrem názorů od “je to super”, pro děti je počítač přirozenou součástí života, nebudou se potýkat s problémy, jak ovládnout technologie, jako jejich prarodiče a leckdy i rodiče. Na druhém konci názorového spektra znějí hlasy, které varují před špatným držením těla a dalšími zdravotními důsledky, které plynou z nedostatku pohybu. Ty nejextrémnější jsou pak plné strachu ze závislosti, ze ztráty schopnosti vnímat realitu a žít jako sociální bytost.

Jako matka jsem si zažila mnoho strachů, když se do herní „závislosti“ ponořil můj syn. Moje nezvládnuté emoce jen zvětšily vzdálenost mezi námi a to posilovalo vznik dalších strachů a nespokojeností. Dneska se dívám na děti s mobilem v ruce s mnohem větších porozuměním a pozoruji, co vše zažívají. Kladu si pak otázky, co nám tyto děti zrcadlí?

Čeho se my dospělí tak neradi a obtížně vzdáváme? Co nás dokáže doslova pohltit? S čím jsme téměř srostlí?

Odpověď mi přinesli mí klienti na kurzu nenásilné komunikace, která vychází z našeho těla a srdce, nikoliv z hlavy. Učíme se, jak se vymanit ze sevření myšlenek, a jak porozumět řeči těla. To nebývá snadné a tak často přicházejí dotazy, jak mám vypnout tu hlavu? Nedokážu vnímat jemné signály v těle, když mi to v hlavě hučí, jako v úle. Jeden hlas překřikuje druhý. Jak mám přestat myslet?

Najednou to bylo naprosto jasné. Od dětství se učíme “myslet,” což ve skutečnosti znamená, že přejímáme názory našich vychovatelů a rodičů, učíme se posuzovat svět kolem nás i sebe samé z hlediska toho, co je podle jejich soudu správné a co je špatné, co bychom měli a co bychom neměli dělat. Učíme se také tvořit si domněnky o chování a záměrech druhých lidí. Stavíme tak obří barikády v mezilidských vztazích a snadno se pak cítíme nepochopeni a osamoceni.

Stručně řečeno si ve své hlavě vytváříme falešný obraz o světě kolem nás i falešný obraz sami o sobě. Často pak nereagujeme na to, co druhý řekl, ale na to, jaký význam jeho slovům přisuzujeme my sami. Reagujeme na iluzi v naší hlavě. Vytváříme si v mysli virtuální svět a umíme to tak skvěle, že toho leckdy nedokážeme nechat.

“Vypni ten počítač a jdi spát, už je pozdě. Ráno budeš unavený.” Tato slovo slýchá leckteré dítě. Zkusme to někdy sami, vypnout ten počítač v naší mysli a jít spát, nebo se zastavit a plně naslouchat tomu, co nám druhý sděluje, aniž bychom to komentovali nahlas či v duchu.

Na jak dlouho dokážeme skutečně vypnout své myšlení?

Ideální stav by byl naučit se ho zapínat, jen když ho opravdu potřebujeme, a pak ho hned vypnout. To je můj sen. Zatím si uvědomuji, že v mé hlavě téměř pořád někdo myslí. V tu chvíli myšlení používá mě, ne já jeho. Domnívám se, že toto je jedno z poselství, které nám dnešní děti chtějí sdělit. Je čas vymanit se z nadvlády ega a NAUČIT SE OVLÁDAT SVOU MYSL.

Moje současná zkušenost je, že čím lepší a četnější je můj kontakt s děním v mém těle, tím více se dotýkám naprostého klidu a nekonečné jistoty, které jsou tam kdesi uvnitř mě, v tichu prostém všech myšlenek.

Aktuální akce