MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Dětství

Své rané dětství jsem strávila v zahradnictví u dědy a babičky. Byl to pro mě obrovský svět ohraničený vysokými starými zdmi. Prožívala jsem tam svá dobrodružství. Těšilo mě ten svět zkoumat, poznávat. Také jsem ráda četla dobrodružné knihy, s nimiž jsem si užila poznávání nových světů.

Přirozeně jsem tíhla také k záhadám, hádankám, hlavolamům a logickým hříčkám. Bavilo mě věc nebo hádanku zkoumat, uvědomovat si souvislosti a nacházet řešení.

Žili jsme na malém městě, takže jsem si hodně hrála venku. Vždycky mě to táhlo do přírody. Tam jsem se cítila dobře, v souladu a bezpečí.

Tíhla jsem také k pohybu. Začala jsem dělat sportovní gymnastiku. Neměla jsem pro to žádné dispozice, ale ohromně mě to přitahovalo. Náš trenér, starý Sokol, nás to učil chlapským způsobem, takže jsme si jako holčičky samy nacházely cestu k tomu, jak se dělá ženská gymnastika. Sledovaly jsme gymnastky a snažily se je kopírovat.

Doslova jsme hltaly každý pohyb našich gymnastických vzorů a prožívaly s nimi jejich úspěchy i nezdary. Pamatovala jsem si pohyby, z nichž se skládal nějaký prvek. Prožívala jsem je v sobě, představovala si je, a pak je zkoušela sama dělat. Spojovala jsem představu, prožitek a fyzický pohyb.

Gymnastika nás nesmírně spojovala. Byl to společný zájem, kdy jsme šly opravdu hluboko do pocitů. To na tom bylo důležité, ta obrovsky silná energie skupiny, když lidé chtějí to samé a hledají si k tomu cestu. Podporovaly jsme se navzájem, pak jsme pomáhaly mladším. Zažívaly jsme velkou soudržnost. To byl pocit, který mě tam držel až do doby, než jsem odešla do Prahy. A i pak jsem se tam vracela.

Škola

Ve škole jsem většinou postrádala pocit soudržnosti a vzájemnosti. Vnímala jsem tam hodně napětí.Panovala tam atmosféra soutěže a porovnávání, kdo je lepší. Byla jsem sice premiant třídy, ale nijak mě to netěšilo. Zpravidla jsem postrádala prožitek toho, že tvoříme něco dohromady a že to všichni skutečně chceme. Učitelé se chovali většinou velmi autoritativně a rozhodovali o tom, co se má dělat a co je správně. Tento direktivní a nerespektující přístup byl pro mne dalším zdrojem stresu.

Našla jsem si způsob, jak s minimálním úsilím dosáhnout maximálního efektu. Načetla jsem taktiku učitelů a mohla si tak žít ve svém světě. Vždycky jsem měla schopnost porozumět věcem a na té jsem stavěla, ale radost to nebyla. V podstatě jsem jen vítězila nad systémem a v tom opravdová radost není. Tu mi přináší společné tvoření.

Později na vysoké škole jsem vlastně nic nemusela a vytvořila jsem si tam takovou svobodu, jakou jsem chtěla. Hrála jsem závodně volejbal a užívala si týmovou atmosféru. Když se hra dařila, byli jsme v kontaktu a věděli jsme o sobě. Byla to součinnost, věděli jsme, že se na sebe můžeme spolehnout. Vznikal tam synergický efekt, najednou nám věci šly. Pro mě bylo důležitější, jak si užijeme hru, než jestli vyhrajeme. Výhra nad někým, komu to nefungovalo, skutečnou radost nepřináší.

Uvědomovala jsem si, že mě těší energie plynoucí z lidského kontaktu. Jsou to chvíle, když více lidí dělá něco společně a jsou vzájemně propojeni. Pak vzniká synergický efekt. Ať už jde o cokoliv, skupina dokáže vymyslet řešení, které samotné jednotlivce nenapadne.

Práce

Má pracovní kariéra se začala rodit ve výzkumném ústavu. Bavilo mě to poznávání, objevování, byla v tom i hra. Ale chyběl mi tam praktický výstup. Těšily mě okamžiky, kdy jsem něco prožívala a objevovala společně s druhými lidmi.

Moje cesta vedla dál přes nemocniční prostředí do nadnárodní korporace. Tam jsem začala vést tým lidí. Netušila jsem, jak se to dělá. Učila jsem se z vlastních chyb. Nejlépe fungovalo, když jsem se ptala lidí, s čím jsou spokojení a co by potřebovali změnit a proč. Cítila jsem, že bariéry povolily a že mezi námi roste důvěra a s ní sílí vztahy. Naplňovalo mě to ohromnou spokojeností. Cítila jsem, jak je náš tým silný, že jsou tam pevné vazby.

Zažila jsem spoustu školení a tam jsem získávala nové impulzy, zajímala jsem se o knížky, jak rozvíjet lidskou osobnost, a tak se ke mně dostalo koučování. Je to přístup, který umožní dostat z lidí to nejlepší s plným respektem k člověku. Jemně jsem to používala a pozorovala, jak to funguje. Postupně jsem si uvědomovala, že mě v práci nejvíce přitahuje prozkoumávat příčiny lidského jednání a hledat, jak podpořit sebe i druhé v růstu osobnosti.

Při rekapitulaci let strávených v zaměstnání jsem zjistila, že mě má vnitřní navigace směřovala do týmu lidí, které spojuje jejich touha tvořit společnou věc. Přitahovala mě soudržnost, sounáležitost. Každý je jedinečná bytost, každý něco umí, dohromady pak tvoříme celistvý obraz. Místo porovnávání a soupeření přichází spolupráce a součinnost.

Radost

Svou úspěšně rostoucí korporátní kariéru jsem nakonec opustila. Cítila jsem v sobě hrozný přetlak, protože jsem nežila v souladu sama se sebou, se svými hodnotami, snažila jsem se přizpůsobit systému. Mozek byl podřízený strachu a chtěl zůstat. Tělo to ale nevydrželo. Doslova na mě řvalo a chtělo pryč. Konečně jsem ho poslechla.

Krok za krokem se od té doby učím žít tak, abych byla především v souladu sama se sebou, s tím, kdo doopravdy jsem, co mě přitahuje, co mě těší rozvíjet a poznávat. V takových momentech nacházím radost a dočerpávám energii, díky níž mohu podporovat na cestě ke spokojenosti ostatní.

Tento retrospektivní pohled na život mi pomohl uvědomit si mnohem lépe, kdo jsem. Potkala jsem se s mou dobrodružnou duší, kterou těší poznávat a prozkoumávat nové světy, zejména ty, které se skrývají v nás. Objevila jsem svou dávnou vášeň potkávat lidi a zvědavě pozorovat, zkoumat vzorce lidského  myšlení a vnímat, co nás skutečně motivuje k našemu chování.

V současnosti je pro mě nejvíc naplňující, když jsem s klientem nebo skupinou a cítím, že jsem s nimi v kontaktu. Když lidé o něčem mluví, je pro mě důležité, co prožívají, jaké potřeby se skrývají za jejich slovy. Vnímám, jak je to příjemné pro nás oba, když jsem plně přítomná a empaticky reaguji na to, co slyším.

Vzniká tak bezpečné prostředí pro skutečnou transformaci. Aniž se cokoliv změní ve vnějším světě, člověk díky hlubokému uvědomění změní postupně svůj postoj k okolí. S tím přichází úleva a posun. Být přítomná takovým okamžikům poznání a rozvoje mě nabíjí velkým množstvím energie.

Trvalo mi několik desítek let, než jsem odložila převzaté představy o tom, kdo bych měla být a přiblížila se tomu, kdo skutečně jsem. Nyní k témuž pomáhám druhým lidem. Pomáhám jim nalézt jejich jedinečnost a zejména v ni uvěřit. Naučit se skutečně důvěřovat sobě a svým kvalitám a respektovat své vlastní emocionální potřeby. To jsou podle mě základní ingredience životní spokojenosti.  

Být sám sebou chce odvahu. Pomáhá k ní víra, že jako člověk jsem kompletní a zcela v pořádku a že díky tomu, kým jsem, mám ve společnosti své důležité místo. Pokud naleznu sebe, mám šanci najít i to správné místo pro mne. Každý z nás je jedním jedinečným střípkem mozaiky, které říkáme svět. Proto mi dává smysl spolupracovat, místo porovnávání se a boje.

Svým životem i svou prací směřuji k naplnění snu o společnosti, v níž lidé žijí s plným respektem k sobě, ke své jedinečnosti, ke svým hodnotám a potřebám, tedy nikoliv podle mínění druhých, podle toho, co je považováno za spráné, nebo co by se mělo. Takový vědomý a hluboce respektující vztah sama k sobě umožňuje převzít za sebe plnou odpovědnost a radovat se ze svobody vlastních rozhodnutí. Současně je člověk připraven upřímně poskytnout totéž i druhým lidem.