Každý rok se zaměřím na jedno téma, které je pro mne aktuálně důležité. Loňský rok mě intuice přivedla k rozhodnutí prozkoumat, co mi pomůže žít s větší lehkostí.
Nejprve jsem věnovala pozornost tomu, kde vnímám nějakou tíhu, která brání lehkosti. Sledovala jsem, co mi bere nejvíce energie.
To, co jsem objevila, nebylo pro mne nic nového. Největšími žrouty mé životní lehkosti byla malá slůvka MUSÍM a MĚLA BYCH. Zabydlela se v mém myšlení kdysi v dětství, kdy jsem je slýchala v mnoha obměnách od rodičů a učitelů a nejspíš i od dalších dospělých.
Mají překvapivě velkou moc, protože díky nim jsem dělala s nechutí nebo alespoň bez nadšení a radosti i věci, které mě dříve těšily.
Jedním takovým momentem bylo psaní o tom, co zažívám. Objevila jsem ho pro sebe před mnoha lety a představovalo pro mne chvíle radosti, při nichž jsem se dostávala ještě hlouběji k porozumění toho, co jsem prožila a co jsem si díky tomu uvědomila. Každá kapka takového poznání přispěla k mojí celkové spokojenosti.
Časem jsem se rozhodla některé z těchto textů sdílet se světem na svém webu. A tam se narodil zádrhel. Po čase jsem si začala uvědomovat, že psaní odkládám na neurčito a že už mě vlastně netěší tak jako dřív. Zarazilo mě to.
Tak jsem se vydala na průzkum svojí mysli. Narazila jsem tam na káravý hlas, který mi říkal: „Už jsi dlouho nic nenapsala. Tolik se toho děje. MĚLA BYS zase začít psát. Slíbila jsi, že napíšeš něco pro podnikatelský portál. Už MÁŠ NEJVYŠŠÍ ČAS to udělat.“
Z těla se ozvalo velmi nesouhlasné: „Nééé, nechci psát.“ Byl to vnitřní hlas velice podobný mojí intuici. Nevnímám ho v hlavě, ale skutečně přichází odkudsi z nitra mého těla.
Hu. Výčitky, kárání a MĚLA BYS. Dokonalá bariéra, která přehradí proud energie radosti a lehkosti a nedovolí mu se dál pohybovat. Každé takové MĚLA BYS zní jako rozhodnutí někoho jiného o mně. A to je něco, co opravdu nechci. Proto se tomu mé tělo vzpírá.
Položila jsem si otázku: „Co mohu změnit, aby mě psaní zase těšilo?“
Odpověď byla celkem prostá.
Psaní mě těší, když přichází spontánně ve spojitosti s tím, co zažívám a co si v souvislosti s prožitky uvědomuji. Pak mám touhu psát a mám radost z tvorby jako takové.
Mým záměrem v těchto chvílích je užít si dobrodružství z poznávání podstaty lidského chování v nejrůznějších situacích. Tato úroveň porozumění mě přibližuje k sobě i druhým lidem a umožňuje mi v každém nacházet jeho vnitřní krásu. To vše mě přitahuje silou magnetu.
A bylo jasno. Radost z konání jsem si zablokovala tím, že jsem si vytvořila záměr „napsat článek“, a tím jsem se odpojila od původní motivace „zkoumat a uvědomovat si.“
K lehkosti mi tak pomáhá zůstat v kontaktu se svou vnitřní motivací, uvědomovat si, proč chci danou věc udělat, tedy jaké důležité potřeby si během té činnosti budu saturovat. Pak mi konání přináší radost a spokojenost.
Pokud zachytím, že se mi do něčeho nechce, nebo někde vyvíjím úsilí či se úporně snažím, je to pro mne signálem k zastavení a ztišení proudu myšlenek. Přestanu pracovat a jednat a jen vnímám, co prožívám ve svém těle. Jen pak totiž uslyším jemný hlásek mé vnitřní motivace. Jen tak ho dokážu spolehlivě odlišit od názorů přejatých od druhých lidí.
Mnohokrát se mi už potvrdilo, že opravdu stojí za to se zastavovat a dát si čas na vědomá rozhodnutí. Znamená to pro mne, že pak dělám to, co skutečně dělat chci a vím, proč je to pro mne důležité. Pro MĚLA BYCH tam pak není místo.
Lehkost bytí se pro mne skrývá ve vědomém kontaktu s moudrostí vlastního těla, v mé vnitřní motivaci, tedy v mých potřebách.
